Kapadokie

Kapadokie (též Kappadokia, Kapadocia apod.) je relativně velké území v centru Malé Asie (Anatolie), které je turisty vyhledáváno hlavně kvůli menší oblasti kolem Nevşehiru a Goreme, kde se nachází velké množství erozních útvarů s vytesanými skalními obydlími a kostely. Dalším turisticky důležitým místem je údolí Ihlara notný kus cesty dál na západ poblíž velkého města Aksaray. Na druhém okraji Kapadokie leží velké město Kaiseri s frekventovaným letištěm a dobrým spojením do zbytku Turecka.

Geologie a příroda

Ve třetihorách (asi 9 miliónů dávno) byly k Kapadokii sopky, které vytvořily mohutnou vrstvu sopečného popela přikrytou pevnější lávovou slupkou. Sopečný popel relativně rychle eroduje, ale ta horní slupka tam, kde vydržela, erozi brání. Tak jednak vznikají stolové hory, za druhé díky tomu spousta míst erodovala až ve čtvrtohorách, hlavně v dobách ledových. Teď, jak je sucho, jede eroze pomalu. Balvany pevnějších hornin zůstávají na vrcholcích erodovaných kopečků jako pokličky. V měkkých horninách (jak ve svazích tak v osamělých kopečcích) se lidem dobře vysekávaly místnosti, a tak tu lidé odnepaměti bydleli ve skalách. Dnes už bydlí v naprosté většině v normálních domech (postavených mimochodem taky ze sopečného tufu).

Když jsem ty bílé homole a vytesané komůrky napřed viděl na fotkách, tak jsem si myslel, že je to nějaká malá oblast a všichni ji fotí ze všech stran jak Karlštejn (tak to funguje s jezírky v Pammukale). To jsem se ale pletl. Erozních útvarů a umělých jeskyní je v Kapadokii šílená spousta. Vyskytují se na území desítek a možná stovek čtverečních kilometrů. Troufám si tvrdit, že většinu z nich noha evropského turisty nikdy nenavštívila. Cestovky vozí turisty na fakultativní výlety na stále stejná nejprofláknutější místa. To je šance pro individuální cestovatele, kteří se vydají také do širšího okolí.

Kromě erozních útvarů se na velké části Kappadokie rozkládají jednak náhorní planiny s chudými pastvinami a rozptýlenými kužely starých sopek, úzká údolí s intenzivním zemědělstvím a široká zemědělská údolí v okolí solných jezer, kde na polích vůbec něco roste jenom díky intenzivnímu zavlažování. Protože se voda na zavlažování pak chybí v jezerech, solná jezera vysychají. Hojně se vyskytuje a na dřevo pěstuje pouze jediný druh stromu, topol bílý s velmi úzkou korunou (u nás se kdysi sázely topoly podobných tvarů podél cest, ale to byly topoly černé a byly vyšší), občas vrby. V rozptýlených sadech se pěstuje víno na rozinky a spousta meruněk.

Odsun Řeků

Nebudu vás nudit historií Kapadokie, ale jednu věc byste vědět měli. Během jednoho týdne roku 1924 byli z Kappadokie vystěhováni všichni Řekové a odsunuti do Řecka (většinou do Soluně). V některých obcích to znamenalo, že se na sto procent vyprázdnily. Kappadokie byla do té doby značně řecká a křesťanská -- proto je ve skalách tolik křesťanských kostelů. Kostely sice pocházejí z byzantského i staršího období, ale dodnes se dochovaly právě kvůli tomu, že byly až do toho roku 1924 opatrovány a používány. Některé vesnice v Kappadokii dodnes vypadají jak po moru, spousta domů totiž nikdy nebyla znovu osídlena a už jen pomalu padají nebo v nich Turci chovají dobytek. Co vypadá na první pohled malebně a starodávně, je ve skutečnosti smutný důsledek odsunu.

Okres Nevşehir a okolí Goreme

Tady je těch erozních útvarů nejvíc, a proto se do okolí Göreme tolik soustředí turistický ruch. Dokonce mám chuť zavést pro tuto oblast termín "turistická Kapadokie". Města Nevşehir, Avanos a Ürgüp jsou tři relativně větší města tvořící pomyslný trojúhelník (délka strany kolem 12 km), do kterého se nejvíc jezdí. Jsou zhruba stejně vzdálená od Goreme, což je městečko ležící v jakémsi pomyslném středu turistické Kapadokie. Kromě Goreme stojí za vidění stará městečka kolem hradů Uçhisar a Otarhisar, skalní městečko Çavuşin, muzeum Zelve a další místa, hlavně rokle. Ale kdo tento turistický střed opustí a vydá se jinam (hlavně na jih, ale i na sever), najde opuštěná a mnohem kouzelnější místa.

Nevşehir (čti Nevšehir) je z okolních městeček největší, leží západně. Má nejlepší autobusové spojení se zbytkem Turecka (hlavně do Aksaray a Kaiseri). Nevšehir má opticky zajímavý hrad na kopci, kolem kterého se rozkládá, a dva otogary (autobusová nádraží). Po městě jezdí jako MHD řídké dolmuše. Kromě starého městečka kromě hradu a laciných restaurací v nových čtvrtích asi není proč v Nevšehiru dlouho zůstávat.

Avanos je relativně menší město severně od turistické Kapadokie na březích řeky Kızılırmak (ta i bez tečky se čtou velmi tvrdě). Hrnčířské dílny s dlouhou tradicí fakt stojí za návštěvu a asi i za nákup. Levné restaurace.

Ürgüp je ještě menší, ale nejstarodávnější. Kdysi byl hlavním městem široké oblasti. Dnes je Ürgüp plný barů a diskoték, kam sváží cestovky turisty na večerní povyražení. Ceny mírně vyšší než v okolí. Ürgüp se rozrůstá novou výstavbou směrem na sever a má velmi kvalitní silniční obchvat. Asi 2 km západně nad Ürgüpem je u hlavní silnice velká atrakce (zejména pro Turky), protože se tu dají vyfotit tři skalní pokličky. Pokličky jsou nějakým způsobem slavné, protože se dostaly i na padesátilirovou bankovku. Pokličky to ale jinak nejsou nijak výjimečné, místy jsou vidět i lepší a větší. Kus na jih od Urgupu začíná údolí Pasabagi s hezkou stoupací cestou.

Goreme popíšu na samostatné stránce.

Zelve je turistická lokalita, kam se na tři místa jezdí fotit pokličky a skály. Zelve jako lokalita nemá nikde žádnou vesničku ani centrum, nejbližší vesnička je Aktepe (zde chcípnul pes). Hlavních atrakcí východního místa Zelve je skála, která vypadá jako velbloud. Druhé, jižní místo obsahuje Muzeum pod širým nebem Zelve, což jsou tři oplocená údolí s ještě vyšší koncentrací jeskyň, starých obydlí a kostelů, než je v Kapadokii běžné. Dva tunely vedou skrz skálu z jednoho údolí do druhého. Vstupné do areálu stojí 5 YTL a těžko říct, zda se vyplatí. Pokud je to něčí první podobné muzeum, tak ano, u cestovatelů, kteří už viděli v Kapadokii leccos, je sporné, zda tam vůbec chodit. To je jako všude. Před areálem jsou stánky se suvenýry, placené toalety a asi patero celkem dobrých restaurací. Třetí místo v Zelve, kam se jezdí fotit pokličky, je už tak blízko Çavuşinu, že se někdy (pravděpodobně nepřesně) označuje jako Çavuşin.

Çavuşin (čti Čavušin) leží pod jiným údolím s velmi zajímavými skalami, kostely a jeskyněmi. Údolím ve svahu dokonce vede cosi jako značená cesta. Çavuşin samotný sestává z běžného osídlení (odhaduju sotva tisíc obyvatel) se dvěma malými prodejnami a šesti penziony, jejichž provozovatelé mluví převážně francouzsky. Co do cen ubytování je Çavuşin dražší než zbytek Kapadokie, vyšší ceny ale kompenzuje scenérie moc hezké prožrané skály přímo nad vesnicí.

Uçhisar (čte se Učhisar, nikoli uchisar ani anglicky učisar) je městečko s asi dvěma tisíci obyvateli, jehož hlavní atrakcí je starý skalní hrad Kale čnící vysoko nad terén (tím se podobá Ortahisaru). Vstupné na hrad 5 YTL, studenti překvapivě polovinu. Učhisar se často fotí ze silničního obchvatu. Hlavní ubytovací kapacity, kterých pro soukromé cestovatele není až tak málo, jsou v penzionech ve staré zástavbě nalepené na ten hlavní kopec z východní strany. Je odsud príma výhled do údolí potoka a do centra turistické Kapadokie směrem na Goreme. Kromě předražených restaurací kolem hradu a normálních tureckých čtvrtí na rovině za náměstím není Uçhisar až tak zajímavý. Turistické autobusy často staví mimo město na silničním obchvatu na parkovišti u nějakých turistických stánků. Odsud to vypadá, jako kdyby hrad Uçhisar stál v pustině bez města, což tak ale není.

Ortahisar vyniká vysokým skalním hradem, jinak je to vesnice až městečko na rovině pod ním. Navštěvovaným místem je stará zástavba v údolí pod hradem (jeskyňky a padající domky jako všude), ve které se ještě bydlí. Údolí, kterým protéká potůček, je často fotografováno, protože je to fakt malebné, s tím skalním hradem na pozadí. Autobusy vyváží turisty na protější prázdnou náhorní planinu, aby si to mohli pěkně vyfotit. V centru nové zástavby asi 300 metrů od hradu jsou normální turecké obchody. Horší je to s restauracemi, protože jsme našli jenom jednu hotelovou restauraci, zoufale předraženou. Nakonec se jako nejlepší nabídka ukázalo jídlo z mnoha stánků rychlého občerstvení a pekáren, ve kterých se stravují i místní. Nabídka ubytování středně dobrá, internet. Ortahisar neleží na žádné hlavní silnici (ze silnice z Goreme do Urgupu se musí odbočit), což Ortahisaru dodává příjemný klid.

Gomeda Vadisi je dlouhé pusté údolí mezi Ortahisarem a Mustafapasou. Po dně teče potok, přes potok prochází tak tak schůdná pěšina a v okolních skalách jsou vytesány desítky jeskyní. Výjimečně pestrá a živá příroda. Asi nejhezčí místo Kapadokie, které jsem navštívil. Máte-li volný den a turistickou náturu, určitě si Gomeda Vadisi projděte.

Ibrahimpaşa je malé městečko postavené na ostrohu mezi dvěma údolími. Leží kousek od Ortahisaru a protože jím prochází jenom jedna silnička, je dost klidné. Nabídka ubytování je horší. V centru stojí dvorec s mešitou a minaretem. Zajímavý mi přišel dvoupilířový most přes jedno z údolí.