Turecké jídlo a pití

V Turecku se jí hodně masa a zeleniny. Turecká kuchyně se hodně podobá středomořské, s tím příjemným rozdílem, že neplave v oleji. Narazíte-li v mém popisu na neznámé ceny (i když se snažím přepočítávat na české), přečtěte si také o tureckých penězích. Co sám vařím, zapisuji mezi své turecké recepty.

Obsah: Kebab a jiné maso - Chléb a přílohy - Pide - Jídlo do ruky - Saláty - Polévky - Koření - Jogurty a sýry - Sladkosti - Čaj, káva a další nápoje - Stolování a čistota - Turecká kuchyně v Čechách

Kebab a jiné maso

Kebab je velmi široký pojem zahrnující veškerá masová jídla, ačkoli Evropané si pod pojmem kebab vybaví hlavně döner kebab. Na jídelních lístcích se v Turecku se slovem kebab setkáte hodně často, protože existuje mnoho druhů odlišných kebabů. Těch základních je naštěstí jenom pár.

Döner kebab je pomalu opékané maso na velkém vertikálním rožni, odkrajované po kouskách. Kousky masa se podávají většinou s rýží nebo se s nějakou zeleninou balí do pity, měkké chlebové placky. Mně döner kebab hodně chutná, takže kde můžu, tam si ho dávám jako rychlou svačinu. Téměř vždy mají döner kebab kuřecí, ale dost často je k vidění kebab jehněčí, který se pozná podle tmavší barvy masa a trochu vyšší ceny. Turecký döner kebab je skoro to samé co řecký gyros, s tím rozdílem, že Turci samozřejmě negrilují vepřové a také se mi zdálo, že mezi maso dávají nějaké jiné koření.

Iskender kebab je opékané hovězí maso podávané na kouscích nakrájeného chleba (aby to vypadalo, že je toho víc), polité hustou červenou omáčkou a kořeněným jogurtem.

Šiš kebab jsou špízy. Od těch, které se připravují v Čechách, se liší málo. Kousky masa se na jehle prokládají cibulí, paprikou a rajčaty, načež se opečou.

Z mletého masa se dělají různé karbanátky zvané například adana kebab. Pokud uvidíte někde karbanátky falafel, ty jsou vegetariánské a maso v nich není žádné (což samozřejmě nevadí, jsou chutné). Köfte jsou taky karbanátky, někdy to jsou vařené masové kuličky, asi jako knedlíčky v naší polévce. Různé zdroje se o "kofte" zmiňují také jako o druhu kebabu. Kofte se jmenuje také něco jako škubánky, takže aby se v tom Turek vyznal.

České plněné papriky jsou podle mého názoru stoprocentně inspirované tureckými plněnými paprikami zvanými biber dolmasi. Je to to samé a chutná to stejně (až na to, že turecké papriky jsou prostě lepší), omáčka je červená a příloha nejčastěji rýže. Dolma sarma nebo yaprak sarma jsou dušené vinné listy naplněné směsi masa a rýže. Je to v podstatě totéž jako řecké dolmades.

Pilav je pojmenování pro rýži. Rýže se v turecku připravuje s máslem a moc mi chutná. Ovšem v některých oblastech se pod názvem pilav skrývá jiné jídlo, které vypadá a chutná jako rizoto. Je tedy více druhů pilavů. Dost často se také připravují na indický způsob s indickým kořením.

U moře se dají ochutnávat mořské potvory. Je to podobné všude jako jinde u moře (různé ryby, mušle, kalamáry atd.) s tím rozdílem, že v Turecku je to výrazně levnější než jinde. Například velká porce slávek se dá pořídit v přepočtu pod 200 Kč, přičemž v západní Evropě stojí totéž vždy přes pětistovku.

Grilovaná kuřata se ani cenou ani chutí neliší od kuřat Čechách. Jsou často k vidění v Istanbulu i ve vnitrozemí.

Chléb a přílohy

Chleba se v Turecku dělá bílý, nadýchaný.  Turecky se chléb nazývá ekmek a pravděpodobně se připravuje bez droždí. Trošku připomíná francouzské bagety, ale je širší. V porovnání s českým chlebem musíte turecké ekmeky koupit asi čtyři, možná šest, aby to bylo stejně jídla. Chléb se krájí se na krajíce, ale krajíc je tak na dvě tři sousta. Chléb se na stole v restauraci často objeví automaticky jako univerzální příloha.V prodejnách potravin na něj mají speciální prosklenou skříňku (vlastně stejnou jako v Belgii na bagety), aby chleby nevychladly tak rychle. Běžná cena celého tureckého chleba je asi 30 krejcarů (takže asi 8 korun), v divočině nebo v letoviscích je dražší.

Kromě běžného ekmeku se v Turecku vyskytuje arabský chléb pita. V balené formě (slabší plátky) jsem ho viděl v prodejně potravin a v kebabárnách, ale zajímavější je navštívit nějakou pouliční pekárnu ve vnitrozemí, kde se pita peče nadýchanější. Pita je tužší než běžný chléb, ale je to příjemná změna. Velká placka pity stojí 30 krejcarů.

Velmi běžná turecká příloha, hlavně ve vnitrozemí, je rýže, turecky pilav. Když jsem byl v Turecku minule, zrovna probíhala rýžová krize, takže nám v restauracích ke kebabu s omluvami nabízeli raději chléb nebo hranolky. Případně rýži nastavovali nějakými těstovinami. Rýže se vaří na turecký způsob v másle (nakonec jsem získal recept na rýži), Turci preferují dlouhozrnou nelepivou, také kvůli přípravě pilavu. Rýže s kebabem asi nejobvyklejší turecký oběd.

Bulgur se jí jako častá příloha k plněné zelenině (papriky, baklažány). Bulgur bych popsal jako pšeničné krupky vařené s nějakým barevným kořením. Podává se podobně jako rýže skoro ke všemu.

Pro turisty se dělají hranolky. Není to špatné, ale po třech dnech už hranolky lezou i ušima, takže pozor na all-inclusive zájezdy do malých hotelů. V restauracích mají Turci zvláštní zvyk dávat hranolek do porce velice málo, asi tak třetinu běžné české dávky.

Pide

Za nejobvyklejší turecké jídlo si troufám označit pide. Chutí a přípravou se trochu podobá pizze, akorát vypadá úplně jinak. My jsme říkali, že pide je plněná šála. Hotové pide je kus pečiva dlouhý od třiceti centimetrů do metru. Před servírováním se příčně nakrájí, podává se za tepla. Náplň mívá základ na jemně mletém mase a zelenině, ale jsou různé varianty (zpravidla slané), ze kterých si v lepších restauracích vyberete. Nejlepší pide jsou v lidových jídelnách ve velkých městech, kde se to peče ve velkém. V turistických oblastech mají pide v nabídce pohromadě s pizzami nebo s malými kulatými koláči zvanými lahmacun pokrytými tenkou vrstvou mletého masa.

Pide stojí od tří lir do šesti (35 až 70 Kč), podle toho v jak drahém jste kraji.

Jíldo do ruky

Borek je taková větší houska s náplní z masa, sýra a někdy brambor. Velmi dobré. Borek můžete znát i z bývalé jugošky. Stojí kolem 2 lir.

Kebaby do ruky, jak už jsem zmínil, je jen jeden z mnoha způsobů přípravy kebabu. Spolu s kousky zeleniny a jogurtovou zálivkou se kousky opečeného masa buďto ládují do pity, nebo se zavinují do zvláštního měkkého tenkého chleba, takže to potom vypadá hodně podobně jako twister v KFC (ale nepálí tolik). Velmi dobré. Stojí jak kde, většinou do 3 lir (asi tak 35 Kč).

U benzínek, na otogarech a v malých vesnicích se často dělají tousty. Vyrábějí se z běžného ekmeku a dává se do nich sýr a podezřelý salám (salám odmítněte). Toust stojí kolem liry a půl. Z tureckých jídel jsou tousty jednoznačně nejméně hygienické potraviny, protože "kuchař" kromě toustů sahá na spoustu dalších věcí.

Oříšky a kaštany se praží v pojízdných pražírnách. Je to dobré na ochutnání, ale moc jsem se z toho nenajedl. Doporučuju ochutnat praženou cizrnu, což je u nás neobvyklá plodina, ale jinak je to klasika. Ceny oříšků jsou podobné jako u nás, například 100 gramů pistácií stojí něco kolem 30 kč, méně zřídka. Kvalita ořechů je ale zásadně lepší. Pistácie, ach pistácie! Turecké pistácie, kterým se podle oblasti pěstování říká Antep fıstığı,  jsou o mnoho lepší než americké pistácie, které se vozí k nám. Ach, turecké pistácie! Pozor na ně, jednou je ochutnáte a už jste lapeni. V Turecku se v okolí Trabzonu dále pěstují lískové oříšky. Jsou to ty, co znáte od nás, vozí se k nám (narozdíl od pistácií). I vlašské ořechy chutnají v Turecku lépe než u nás.

Sezamové rohlíčky jménem simit nosí prodavači na hlavách. Jeden se dá koupit za 30 krejcarů, kdo si jich koupí víc, dostane slevu. Samotné rohlíčky nejsou nic moc, prostě normálka. Prodavači simitů jsou často takoví trošku hajzlíci, například špatně vracejí drobné nebo vyžadují nesmyslné platby za focení. Ale je pravda, že jejich chůze s pyramidou rohlíčků na hlavě je fotogenická.

Zmrzliny jsou  v Turecku úžasné. Porcují se na kopečky a jsou mnohem tužší než ty naše. Jsou více zmrzlé, z kvalitnějšího mléka a dalších přísad, například skutečných pistácií, s mastixem nebo salepem. Nevím, co přesně do všech druhů dávají, ale je to prostě ňamka. Prodávají se často na váhu, přičemž cenově odpovídají přibližně našim vodovým zmrzlinám. Turecky se zmrzlina řekne dondurma.

U pouličních ovocnářů se dají nakoupit jahody, mišpule, pomeranče, okurky a rajčata. Protože ve městech jsou porůznu roztroušené kohoutky s pitnou vodou (çeşme), není problém si ovoce kousek dál umýt a pochutnat si. Ovoce je v Turecku samozřejmě sladší než u nás, protože se sklízí zralé. Ceny ovoce jsou asi na polovině cen v Čechách. Na jaře obzvlášť doporučuju pomeranče, které dozrávají v květnu. Dají se trhat i v sadech za městem a vlastně úplně nejlepší jsou pomeranče padané. Turci z nich dělají fresh džusy, které jsou sice relativně drahé, ale stále o polovinu lacinější než u nás a čtyřikrát lacinější než fresh džusy v západní Evropě. Stojí to za to.

Saláty

Turecký salát zvaný çoban salatasi se hodně podobá našemu šopáku, protože má základ z okurek, rajčat a paprik. V čem se tenhle turecký salát obvykle liší:

  • dává se do něj hodně čerstvé listové petržele
  • paprika je obvykle velmi pálivá, zelená. Nejsou to chilli papričky, ale skoro. Naše červené kapie jsem v salátu neviděl.
  • málokdy sýr
  • cibule někdy jo, někdy ne
  • salát se nechává několik hodin odležet

Čoban salatasi stojí kolem 2 lir (25 kč), někdy 3, v dražších oblastech i víc, ve vnitrozemí je za liru (12 Kč). Původ jména bude od slova čoban = pastýř.

Kromě klasického okurkovo-rajčatového salátu existují i jiné sezónní typy salátů z krouhaného zelí a strouhané mrkve, často též jako obloha. Jiný častý druh salátu jsou fazolové saláty.

Komu chutná řecké tsatsiki, přivítá salát cacık. Je to to samé, nevím ale, jak se to čte. Pravděpodobně po turecku cacık = džadžyk. Kdo to neznáte, tak je to strouhaná osolená okurka (voda se slije) s česnekem, kořením (kopr, česnek, ) a jogurtem. Podává se často ke kebabům asi jako my máme tatarku. Někdy, když to víc teče, se cacik spíše než řeckému tsatsiki podobá bulharskému taratoru.

Ještě se zastavím u zeleniny. Turecké papriky, hodně podobné maďarským, jsou pálivé až hanba, ale v jídlech a salátech je to děsně dobré. Říká se jim tuším biber (jazykový základ to má stejný jako naše paprika nebo pepř). U nás se tento typ paprik koupit nedá (Češi by je asi nekupovali, protože pálí). Všechna ostatní zelenina se vizuálně podobá té naší, chutná ale brutálně lépe! Občas se mi o tureckých okurkách zdá. Oproti těm španělským sračkám plných hnojiv, co se vozí do českých supermarketů, jsou turecké okurky křupavé, jemné a chutné, dokonce lepší než z tátovy zahrádky! Rajčata jsou dozrálá, přesto tvrdá. Turecky jsou rajčata tomatos, okurky salada. Těšil jsem se na okru a různé speciání cukety, ale moc toho nebylo.

Překvapením u zeleninového stánku pro mě byl prodej různých listových zelenin, nať celeru, koriandru a další zvláštní saláty ve velkém množství. Na jaře se prodává çiriş otu, horská cibule, což je nějaký druh asfodelu rostoucí pravděpodobně planě na horách. Vaří se z ní jako z pórku. Další překvápko byla jarní cizrna, která se prodává jako celá rostlina, ještě zelená. Ze zelených lusků se vyloupávají zelené hrášky cirzny a jedí se, je to moc dobré.

Polévky

Polévka se řekne çorba (čorba), podobnost s bulharským slovem чорба není náhodná.

Velmi často potkáte v nabídce čočkovou polévku. Říká se jí merdžimek. Turci vaří čočkovku podle různých receptů, ale většinou na to používají červenou čočku (můj recept). Čočkovky jsou málokdy pálivé, já jsem si pro dochucení přidával do čorby zdejší pálivou papriku, která stojí obvykle spolu se solí na stole.

Čorba stojí po přepočtu kolem 30 Kč. Stejně jako u nás musíte mít trochu štěstí, aby polévku v restauraci vůbec dělali, ale šance je vysoká.

Jiná častá polévka je nějaký zahuštěný slepičí vývar, do kterého si Turci dávají také citrónovou šťávu. Říkají tomu tavuk čorbasi. V Turecku je dále oblíbená škembe, dršťková polévka. Můžete ji znát z Bulharska, kde se také často vaří (a jmenuje se tam stejně).

Ve východním a jihovýchodním Turecku (tedy tam, kde žijí Kurdové) jsem si vždycky, když jsem mohl, dával polévku pača. Pača je hustá skopová polévka z vnitřností, masa, kloubů, mozku a dalších věcí z ovce. Zpočátku jsem nevěřil, že něco takového sním, ale nakonec mi to fantasticky chutnalo.

Koření

Turci obecně používají koření mnohem více, než je zvykem třeba v české kuchyni. Koření se proto prodává většinou na váhu a třeba i v půlkilových baleních. Mnoho tureckých jídel podávaných v restauraci je hodně pálivých (plněné baklažány, některé netypické druhy kebabů), a tak pokud vám to vadí, tak se raději vždycky napřed zeptejte, zda je jídlo pálivé (piper, hot). Výrazná pálivost některých jídel není samoúčelná, protože také brání zkažení jídla nebo případnému pozdějšímu průjmu. Bakterie prostě zhynou.

Asi nejvýraznější koření je turecké chilli, což jsou rozdrcené sušené papričky nebo feferonky. Narozdíl od chilli, které se prodává v Čechách (a což je vlastně jenom organická žíravina v prášku), má turecké chilli celkem dobrou chuť. V tureckých restauracích často najdete na stole vedle slánky také nádobku s drceným chilli. Já jsem se rychle naučil tuto přísadu do jídla přisypávat, dobré je hlavně k mastnějším jídlům. Samo o sobě je turecké chilli mírně slané.

Z netradičních koření zmíním často používaný koriandr, římský kmín (cumin) a indickou směs tandori. Sypou to hodně do masových jídel a do karbanátků. Ne každému chutná zelený koriandr, velmi obvyklý na východě a severovýchodě Turecka. Hodně se vaří z petržele a celerové natě.

Jogurty a sýry

Mezinárodní slovo jogurt pochází z turečtiny. V Turecku se jogurtu jí hodně a je moc dobrý. Obvyklé balení jogurtu je půlkilovka, občas se dá koupit i menší. V sámošce sice můžete hledat ochucené jogurty typu Danone, ty se ale moc nechytají a v porovnání s bílým tureckým jogurtem prostě nejsou dobré. Jogurt si můžete často také objednat v restauraci jako přílohu nebo dezert. Bílý jogurt se nesladí, ale není vlastně vůbec kyselý, jako jsou klasické české jogurty.

Ayran (čti ajran) je výborný nápoj. Popsal bych ho jako mírně slaný velmi řídký jogurt. Velmi vzdáleně se podobá našim kefírům. Na cestách po Turecku jsem se naučil ayran kupovat, protože v parném létě výborně osvěží. Dávám si ho i v letadle (pokud letím s Turkish airlines). Ayran se dá koupit buďto v litrové plastové lahvi, nebo praktičtěji v kelímku. Stojí obvykle liru, to je asi 12 Kč. Příjemné je, že ayran v kelímku je k dostání skoro všude včetně prodejen rychlého občerstvení. Pro Turky je ayran běžné pití ke kebabu. U nás (např. v Praze v tureckých bistrech) lze ayran sehnat jenom dovážený z Německa, který není tak dobrý jako ayran turecký.

Sýry se v Turecku prodávají ve velkých baleních asi po čtvrt nebo po půl kilu. V obchodech vám ukrojí i menší kus a zabalí do novin. Sýry jsou zhruba stejně drahé jako sýry české. Některé jsou lepší než naše, jiné naopak chutnají jak sýry ruské nebo české sýry totalitní. Nemám žádný super tip, musíte svou oblíbenou značku najít. Spálit se překvapivě můžete i v případě tavených sýrů, některé nejsou moc dobré. Plesnivých sýrů jsem viděl velmi málo. Ovčí nebo kozí sýr se pozná podle obrázku kozy nebo ovce na obalu. Sýr se turecky řekne peynir, tavený sýr je içgen peynir. Nejvíce mi chutnal houbovitý sýr podávaný v hotelích k snídani, ale nepřišel jsem na to, jak se jmenuje (chutnal skoro jako mozzarella).

Künefe je turecká pochoutka vyráběná ze sýra, oblíbená hlavně v oblasti kolem Adany.

Sladkosti

Baklava je obecné označení pro malé sladké dortíky, které můžete znát i z Balkánu a arabského světa. Baklava je nejtypičtější pro Turecko. Existují různé druhy baklavy s různými jmény.

  • Baklava jako taková je z listového těsta s náplní z vlašských ořechů. Řeže se do tvaru rovnoběžnostěnu s půdorysem kosočtverce.
  • Kadayif jsou z provázkového těsta s cukrem a s  pistáciemi. Existuje verze ve tvaru půlměsíčku plněná vlašskými ořechy. Před pečením se smaží.
  • Künefe jsou z čehosi mezi těstem a mléčným pudinkem, mňam.
  • Şekerpare jsou takové piškoty. Podobné jsou acıbadem s mandlí.

Všechny tyto typy baklavy jsou k dostání prolité sladkým sirupem. Někdy je to šerbet, jindy karamel, melasa, ale nejčastěji prostě cukerný sirup. Pozorný hostitel k baklavě občas přikápne kaymak (takové salko), med nebo tahini (sezamová pasta). Baklava je pro náš vkus napoprvé příliš sladká, ale je to věc zvyku. Sice je čtyřikrát sladčí než naše buchty, ale zato je běžná porce taky čtyřikrát menší.

Nakládaná dýně je další zázrak, který ale nevím, jak se turecky jmenuje. Je sytě oranžová a podává se politá kaymakem, medem, tahini a posypaná strouhanými oříšky. Je zřídka k dostání.

Moje oblíbená turecká sladkost je sutlač (sutlaç). Rýžový mléčný puding pečený v peci v keramických miskách. Sutlač mají často v jídelnách, takže si ho dávám někdy po jídle.

Nepřišel jsem na chuť oříškovému cukrandlu zvanému pestil nebo sucuk. Také halva (chalva) mi nechutná. Halvy je mnoho různých druhů a dá se běžně koupit v sámošce. Asi nejlépe odpovídá tomu, co se u nás nazývá turecký med. Dost záleží na složení. Halva se vyrábí z mouky, cukru, různých tuků a z oříšků, takže jsem měl možná smůlu, ale prostě si ji nekupuji.

Důležité místo v tureckých sladkostech zastává lokum. Lokum se také často nazývá Turkish delights, tedy anglicky něco jako "turecká dobrota". Lokum vzniklo jako mistrovské dílo osmanských cukrářů koncem 18. století. Lokum jsou měké, ale zároveň docela tuhé sladké kostky ze škrobu a cukru, s různými příchutěmi a občas s oříšky. Trochu se lepí na zuby, ale je to dobrota. Kostky lokumu jsou obalené práškovým škrobem nebo strouhaným kokosem, aby se neslepovaly. Lokum vozím z Turecka jako dárek. Nejlepší je kupovat ho v sámoškách ve velkých krabicích.

Čaj, káva a další nápoje

Nejčastější turecký nápoj je jednoznačně čaj. V Turecku se pěstuje zvláštní černomořská odrůda čaje, která chutná podobně jako kdysi gruziňák (možná je to totéž). Čaje se do Turecka také dováží ze Srí Lanky, tenhle dovážený cejloňák je ale dražší a pije se méně. Turci svůj čaj připravují ve zvláštní čajové soupravě. Ve spodní kovové nádobě se hřeje voda. Na této spodní nádobě stojí druhá kovová nádoba, ve které je sypaný čaj zalitý horkou vodou. V horní nádobě vznikne teplý koncentrát, který se při nalévání do skleniček ředí horkou vodou z té spodní nádoby. Skleničky se používají ve tvaru tulipánového květu, mají objem asi 1 dcl.

Turecký čaj se hodně sladí, třeba i dvěma kostkami do té malé skleničky. Je to s cukrem dobré, lepší než naše typy čaje, ale sladit samozřejmě nemusíte. Citron ani mléko se do čaje nepřidává. Čaj se v Turecku pije celý den, po ulicích chodí prodavači čaje s velkými tácy s držadly, na kterých mají až tucet skleniček plných čaje. Roznášejí je mezi lidmi, známými a obchodníky. Velmi často, zejména ve vnitrozemí, jsem byl od nějakého Turka na čaj pozván. Nemyslel tím nic špatného ani nesledoval zisk, patří to k jejich opravdové pohostinnosti. Zároveň jim to nepřináší žádné velké náklady (už ho mají uvařený), takže nejlepší je pozvání přijímat.

Čaj dostanete i v restauracích a u pouličních stánků, stojí od nuly do dvou lir, nejčastěji tak jednu nebo půl liry. Sypaný čaj si můžete koupit v sámoškách ve velkém, obvykle kilovém balení. Kilo černomořského čaje stojí po přepočtu asi 90 Kč, ale nevyplatí se ho k nám vozit, protože bez specifické turecké přípravy prostě není dobrý.

Čaj se turecky řekne çay, což se čte čaj. Shoda s češtinou je způsobena tím, že se slovo čaj do češtiny dostalo právě z turečtiny. Z Turecka také zřejmě pramení zvyk vícenásobného spařování čaje, který byl ještě ve dvacátém století v Čechách převažujícím způsobem přípravy sypaného čaje.

Jablečný čaj je zajímavý druh horkého nápoje, který se připravuje z prášku. Nevím, jak se připravuje ten prášek, ale Turci tvrdili, že se nějak vyrábí sušením jablek. Věřím tomu, protože je pravda, že jablečný čaj chutná výborně. Skoro jako kdyby se ohřál jablečný mošt. Další druhy ovocných čajů připravovaných z prášku (rybízový, pomerančový) tak dobré nejsou. Viděl jsem prodávat i různé bylinkové čaje, ale nevyzkoušel jsem je.

Turecká káva je úplně něco jiného než to, co si pod tím představíte -- žádná mletá káva přelitá vroucí vodou. Turecká káva se složitě vaří už s cukrem v nádobě zvané džezva ležící v horkém písku. Káva se několikrát odstavuje, aby nepřešla varem. V restauracích je kvůli složité přípravě docela drahá. Naneštěstí z tureckého života tento způsob přípravy kávy mizí, protože Turci stále více pijí rozpustnou kávu Nescafe. Nescafe je nabízeno i hostům a cizincům, protože rozpustná káva je symbol bohatství. To, co my známe pod názvem "turek", si většinou vůbec nedokážou představit. Za Klasická přelitá mletá káva by asi hosta mohla urazit. Škoda.

Káva se turecky řekne kahve, což zní jako káve. Stejně jako v případě čaje, i slovo káva má čeština z turečtiny.

Zvláštní horký nápoj je salep (též saleb). Cutná trochu jako mléčný puding, ale je vyrobený převážně z kořene nějaké orchideje. Teda spíš má být. Podle mě je to prostě horký puding z kukuřičného škrobu, ale je fakt, že všude chutná trochu jinak. Prodává se do malých kelímků, obvykle na nějakých oslavách, frekventovaných nárožích nebo na turistických atrakcích. Dochucuje se cukrem a skořicí. Údajně to má být afrodiziakum, čemuž nevěřím.

Pokud jsem za nejčastější turecký nápoj označil čaj, možná jsem to trochu přehnal. Nejčastějším tureckým nápojem je totiž voda. Vodu dostanete také v restauracích, někdy automaticky, jindy si o ni stačí říct. Ve vnitrozemí a ve větších městech na pobřeží (přesněji všude tam, kam moc nechodí turisté) je normální, že se v restauraci za vodu neplatí. Voda se podává ve džbáncích (bere se buďto z pramene nebo normálně z vodovodu). Naopak za balenou vodu je zvykem v restauracích platit. Vodu lze pít i na cestách a doplňovat ji z veřejných kohoutků a studánek zvaných çesme. Jsou naprosto zdravotně nezávadné. (Další informace o vodě.)

O svém nejoblíbenějším tureckém nápoji už jsem se zmínil u jogurtů, je to ayran.

V turistických oblastech a v Istanbulu se dá koupit i alkohol všeho druhu. Sám alkohol nepiju, takže jsem nezjišťoval nic konkrétního. Myslím, že obchody a restaurace s alkoholem potřebují mít nějakou licenci. Turecko je islámská země, přičemž Islám pití alkoholu zapovídá. Přišlo mi ale, že Turci pijí až překvapivě často. Nejčastější značkou piva je Efes, což je ležák plzeňského typu. Místní víno není moc dobré a je výrazně dražší než v Evropě.

Stolování a čistota

Když se řekne Turecko, hodně Čechů si představí špínu, usměvavé pelichající psy, nedostatek hygieny a bující bakterie. Nic z toho není pravda. Je jasné, že jak je v Turecku tepleji, potraviny se tu rychleji kazí, na druhou stranu s tím Turci umějí docela bojovat. Jak už jsem zmínil, hodně se používá koření. Ledničky jsou naprostým standardem. Hlavně se ale Turci velmi často myjí (a tím nemyslím jen omývání nohou před vstupem do mešity). V každé restauraci je umyvadlo s tekoucí vodou a mýdlem, často i na dosti čestném místě (ne tedy pouze samozřejmě na toaletě) a skoro všichni Turci k němu před jídlem zamíří. Tam, kde není možné umýt si ruce (třeba v autobusu), používají Turci zvláštní plastovou lahev s tekutinou vonící citronem. Postříkají a umyjí si s ní ruce, asi je v tom ethanol, protože studí a rychle schne.

Podávání jídla v restauracích je hodně evropské. Nemají ale látkové ubrousky a prostírají na ubrousky papírové, případně rovnou na stůl. Stoly mají obvykle pečlivě umyté. V lepších restauracích mají těžké látkové ubrusy nebo koberečky, které vypadají výborně.

Překvapilo mě, že někteří turečtí číšníci neznají symbol překříženého příboru ve smyslu "ještě jsem nedojedl". Asi to tu běžně doma nepoužívají.

Jestli pojedete do vnitrozemí, navštívíte asi kantýny. V nich se normálně používají tácy, u pultů si naberete (případně ukážete kuchaři) a na konci je pokladna, kde se porce váží. Bývá trochu problém zjistit, co kolik stojí, ale kantýny jsou laciné, takže to není potřeba moc řešit.

Turecká kuchyně v Čechách

V posledních letech se i u nás rozšířily turecké provozovny rychlého občerstvení. Nejčastěji prodávají kebab v pitě se zeleninou. Nechutná to špatně, je to docela autentické. Neseženete tu ale jehněčí kebab, protože by byl moc drahý (částečně kvůli velkým EU clům na skopové). Také málokterá provozovna vaří rýži, protože by ji Češi prý nekupovali. Provozovatelé jsou většinou z Turecka, ale dost často jsou to Kurdové (například u nás ve Slaném vaří Kurd z Diyarbakiru). V ledničce mají ayran, který se dováží z Německa.

V Praze mám nejraději tureckou restauraci Pasha Kebab, kterou vede pan Reyhan Garip. Je v Jungmance, na rohu s Charvátovou ulicí. www.pashakebab.cz Mají tu klasické turecké polévky (čorby), börek, špízy, cacik, plněné papriky, další jídla z masa a zeleniny, kebab, čaj z Rize, baklavu a další dobroty.

Nejlepší tureckou musaku v Praze mají Turci v ulici Na Poříčí, číslo 6. Jmenuje se to tam Istanbul Kebab 2. Porce musaky stojí sice 130 Kč, ale najedí se z toho dva.

Komentáře k této stránce - turecké jídlo a pití na diskusním webu najih.cz

jidlo-50532-kdoulejidlo-50533-zelene-mandlejidlo-50540-karob-hlosinajidlo-5335-dyne-tahini-kaymakjidlo-5336-snidanejidlo-5342jidlo-antalya-80835jidlo-avanos-20160jidlo-avanos-20161jidlo-avanos-20162jidlo-avanos-20163jidlo-bergama-61327jidlo-bergama-71424-lokantajidlo-ihlara-5218jidlo-ortahisar-30322jidlo-skembe-konya-20099