Turecko.org

Turecká politika

V Turecku funguje parlamentní systém s dvoukomorovým parlamentem. Systém volby do parlamentu je poměrný, ale je vysoký práh pro vstup -- 10 procent (u nás je tento práh 5%). Vysoký práh způsobuje, že se do parlamentu dostávají pouze dvě nebo tři strany a jedna strana má často absolutní většinu.

Parlament a vláda jsou kontrolovány dvěma významnými politickými institucemi. Jsou jimi:

• ústavní soud
• a armáda

Ústavní soud má v Turecku neobvykle velkou politickou moc. Může například rušit strany. Což taky velmi často dělá. Momentálně (na jaře 2008) chce zrušit AKP, což je strana s většinou ve sněmovně, s prezidentem a premiérem. Pro Evropany šílená představa. Velmi časté jsou také armádní puče a zásahy do politiky. Armáda je ovšem mezi obyvatelstvem velmi populární a její zásahy jsou lidmi většinově vítány. Protože Turecko leží v geopoliticky velmi problematickém místě, silnou armádu potřebuje.

Ačkoli se lidé v Turecku hlásí většinou k islámu, jde o islám umírněný. Podle ústavy nemá víra co dělat v politice, což je právě důvodem pro některé zásahy ústavního soudu.

Turecké strany

Současné strany

Strana spravedlnosti a rozvoje - AKP -- islamistická, pravicová, liberální (v českém slova smyslu). V roce 2008 u vlády, s většinou v parlamentu. Hrozí jí zrušení ústavním soudem. Něco jako kdyby u nás Rychecký vyhrožoval, že zakáže Klause a Topolánka. Aktualizace 31. července 2008: strana nebyla zakázána, pouze dostala pokutu.

Republikánská lidová strana - CHP -- hlavní levicová strana, něco jako u nás sociální demokracie. Založena už Atatürkem. V roce 2008 opozice (2010 taky). Relativně velmi nacionalistická.

Strana národního hnutí (pravděpodobný překlad) - MHP -- nacionalistická, pro-turecká, ultra-pravicová. Založena 2001. Třetí nejsilnější v parlamentu.

Demokratická strana - DP -- významná pravicová strana, která se ale v roce 2007 nedostala přes volební kvórum 10 %, a tak není v parlamentu.

Demokratická společenská strana (pravděpodobný překlad) - DTP -- pro-kurdská nacionalistická strana. Navazuje na zrušenou HADEP.

Historické strany (včetně současných)

Republikánská lidová strana - CHP. Založil Mustafa Kemal, funguje dosud (možná pod jiným jménem). U moci do roku 1950 a i různě potom. Politici: Mustafa Kemal, Bulent Ecevit.

Progresivní republikánská strana -- před válkou, liberálové, brzo zrušeni.

Národní strana rozvoje -- po roce 1945, nic o ní nevím.

Demokratická strana č. 1-- po roce 1945, od 1950 u moci. Svržena a pravděpodobně zrušena vojenským převratem v r. 1960.

Strana spravedlnosti -- pravicová strana po roce 1961, zrušena.

Strana pravé cesty - DYP --  vznikla roku 1983, založil ji Suleyman Demirel. Později Tansu Çillerová. Strana navazuje na dříve zrušené Demokratickou stranu a Stranu spravedlnosti. V roce 2007 se asi přejmenovala na Demokratickou stranu - DP.

Vlastenecká strana - ANAP -- možná strana vlasti (neumím přeložit Anavatan partisi). Založena a u moci od r. 1983. Turgut Özal, Mesut Yilmaz. Ve volbách 2007 neúspěšná, nyní pravděpodobně mimoparlamentní.

Kurdská Lidová demokratická strana - HADEP. Zakázána roku 2003.

Strana kurdských pracujících - PKK -- pravděpodobně zakázaná kurdská strana, de facto teroristická organizace.

Strana prosperity - RP -- islamistická strana. Vyhrála volby 1995, od roku 1996 v koaliční vládě. Necmettin Erbakan. Roku 1998 ústavním soudem zrušena. Nahrazena islamistickou Stranou ctnosti.

Strana ctnosti - FP -- nástupnická strana zrušené islamistické Strany prosperity. Roku 2001 zakázána.

Strana spravedlnosti a rozvoje - AKP -- umírněná islamistická strana, tichý nástupce strany prosperity a strany ctnosti. Deklaruje, že podporuje sekulární stát. Někdy se o ní mluví jako o liberální, jindy jako o konzervativní, jindy jako o islamistické. Asi něco jako naše KDU. Politici: Recep Tayip Erdogan, Abdulah Gul.

Strana spásy -- radikální islamistická strana úspěšná ve volbách 2002.

Politici

Současní a nedávní politici

Abdulah Gul -- premiér za AKP v roce 2002, nahrazen Erdoğanem. V roce 2008 prezident.

Ahmet Necdet Sezer -- prezident v roce 2005.

Recep Tayyip Erdoğan -- premiér od roku 2003 (je ještě 2010). AKP. Narozen 1954.

Kemal Kilicdarog - od května 2010 předseda CHP, vůdce opozice.

Deniz Baykal -- vedl Republikánskou stranu CHP, byl tedy vůdce opozice. (Aktualizace na jaře 2010: prý měl nějakou aféru, vyfotili ho asi s prostitutkou, tak politiku zabalil. Kdo vede CHP po něm, nevím.)

Historičtí politici

Mustafa Kemal Atatürk -- zakladatel moderního tureckého státu r. 1924, generál, první prezident. Zemřel 1938.

Bayar -- president odstavený vojenským pučem 1960.

Menderes -- premiér za Demokratickou stranu, svržen 1960 a popraven.

Suleyman Demirel -- vůdce Strany pravé cesty, u moci od 1961, svržen 1971 vojenským pučem. Později se do politiky vrátil, byl prezident.

Bulent Ecevit -- vůdce Republikánské lidové strany po r. 1961

Kemal Evren -- generál, vůdce puče v r. 1980. Od r. 1982 prezident.

Turgut Özal -- vůdce Vlastenecké strany. Od roku 1983 premiér, od r. 1989 prezident.

Tansu Çiller (Tansu Čillerová) -- premiérka (od roku 1993 do 2002).

Mesut Yilmaz -- premiér za Vlasteneckou stranu (kolem roku 1997)

Erbakan -- vůdce Strany spásy

İsmet İnönü -- druhý prezident (po Atatürkovi), nastoupil 1938. Společně s Atatürkem válčil, hlavně v roce 1923 (je na mnoha válečných obrazech). Pravděpodobně jeho zásluhou zůstalo Turecko po dobu druhé světové války neutrální.

Historie republiky

Vznik Turecké republiky: 29. října 1923.

Za druhé světové války neutrální.

Vojenské převraty v letech 1960, 1971 a1980. Pod vlivem armády odstoupil r. 1997 premiér Erbakan.

Nové ústavy: 1924, asi 1937, 1961 (dvoukomorový parlament a ústavní soud), 1982 (prezidentská ústava). Změna 2003 omezila roli Národní bezpečnostní rady.

80. léta: ekonomický rozvoj. 90. léta: ekonomická krize.

Zahraniční politika

Turecko nemá dobré styky skoro se žádným ze svých sousedů, snad s výjimkou Gruzie a Azerbajdžánu, se kterým skoro nesousedí (sousedí jenom se separovanou částí Azerbajdžánu a navíc jenom úzkým koridorem mezi Arménií a Íránem).

Začněme třeba Řeckem. Proti Řecku bojuje Turecko jaksi z tradice už po mnoho staletí. Napřed Turci dobývali Byzantskou říši (v podstatě říši řeckou), pak její pozůstatky a nakonec vládli na celém území někdejší Byzance, tedy dnešního Řecka, Srbska, Bulharska (a tak dále). Ve 40. letech 19. století byl vytvořen řecký stát, který na Turecku za pomoci západních mocností postupně dobýval různá území, což nepřátelství obnovilo. Pouze ve druhé balkánské válce (tuším v roce 1913) byli Turci s Řeky spojenci (proti Bulharsku). Největší tragédie mezi Tureckem a Řeckem vyvrcholila v letech 1922 až 1924, kdy mezi sebou obě země intenzivně válčily a skončily tím, že si navzájem odsunuly 3 milióny lidí. Osobně to hodnotím jako hroznou tragédii (zaviněnou problematickým právem národů na sebeurčení, které může vést k používání vyvražďování a odsunování obyčejných lidí jakožto metody teritoriálního vymezení států). Nutno ovšem podotknout, že Řecko si svým způsobem začalo, když si po první světové válce dělalo nárok na obrovská území v Malé Asii. Dalším incidentem mařícím klidné vztahy Řecka a Turecka bylo obsazení severní části Kypru tureckými vojsky v roce 1974. Od té doby Řecko proti Turecku mohutně zbrojí (přičemž Turecko zbrojí stále proti všem) a občas na sebe navzájem střílejí přes průlivy nebo si sestřelují letadla, což je paradoxní vzhledem k tomu, že oba státy jsou členem NATO. Řecko také po mhoho desetiletí úspěšně blokovalo pokusy turecké vlády zahájit přístupová jednání s Evropskou unií.

Další v pořadí, když to vezmu po směru ručiček, je Bulharsko. Bulhaři nemají rádi Turky zejména od doby svého národně-osvobozeneckého hnutí (což je vznešený výraz pro vytvoření záminky pro ruskou intervenci na tehdy ještě turecké území). Každopádně tehdy turecká správa způsobila pár nechutných masakrů Bulharů, Bulhaři trochu povstali, Rusové intervenovali, a tak mezi Tureckem a Ruskem vznikl nárazníkový bulharský stát. Jak víme od Masaryka, státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly, takže v případě Bulharska se na nenávisti k Turkům tučně přiživoval i komunistický režim Todora Živkova. Mnoho Turků bylo za komančů zavíráno do pracovních táborů, jenom protože to byli Turci. V osmdesátých letech se útlak stupňoval, například začalo povinné poslovanšťování tureckých jmen, byly rušeny školy atd. V roce 1989 se v důsledku persekuce mnoho set tisíc bulharských Turků zvedlo a ilegálně masově imigrovalo do Turecka (velká část se jich díky změně režimu vrátila, mimo jiné protože v Turecku neměli kam jít). Turci žijí v Bulharsku hlavně ve východní části pohoří Rodopi v okolí města Krdžali. Nyní jsou vztahy celkem v pohodě (v Bulharsku například ke vzteku Bulharů je turecká strana v parlamentu jazýčkem na vahách), ale rádi se prostě nemají.

O vztazích Gruzie a Turecka nic pořádně nevím, ale mám pocit, že jsou celkem v pohodě.

Veliké téma jsou vztahy Turecka s Arménií a Turků s Arménci. Určitě víte o turecké genocidě (vyvražďování) Arménů za první světové války. Probíhalo hlavně kolem roku 1915. Údaje o počtu obětí se velmi liší podle toho, kdo je uvádí, takže přitom zahynulo něco mezi třemi sty tisíci až třemi milióny Arménů. Turci dodnes odmítají oficiálně genocidu připustit, mají pro to ovšem svoje důvody. Jestli jsem to pochopil správně, tak se hájí tím, že šlo prostě o válku. Tehdy za první světové války Rusko zahájilo agresi proti Osmanské říši (Turecku) směrem dolů přes Kavkaz a dál. Dnešní Arménie a Gruzie už před válkou patřily do ruského impéria a Rusko si chtělo ukousnout další kus území z rozkládajícího se Turecka, na kterém žili Arméni. Což se jim za 1. světové války zpočátku dost dařilo. Carská vojska dobývala území, na kterých žili Arméni, a postupovala do centra Anatolie. Arméni se k Rusům přidávali a bojovali na jejich straně, protože Rusko se od 19. století prohlašovalo za "ochránce všech křesťanů na území Osmanské říše", což byla jenom hezky převlečená záminka pro agresi a vměšování. Podle téhle doktríny by mělo území, na kterém sídlí křesťanští Arméni, připadnout Rusku. Osmanská říše se rozhodla tuto evidentní hrozbu řešit tím, že Armény někam vypakují, takže už nebudou na tom území sídlit, a Rusko tak na to území nebude mít "nárok". Tak začaly deportace a koncentrační tábory. Že se při tom začalo odehrávat vyvražďování deportovaných (což se evidentně dělo), normální Turci dnes nevědí nebo s tím jednoduše nesouhlasí. A žádný turecký politik nemůže předstoupit před národ, který zná verzi "byla válka s Ruskem a přitom umřelo několik set tisíc Arménů, protože se přidali na stranu agresora", a říct to, do čeho Evropská unie Turecko tlačí, totiž něco jako: "válka s Ruskem nebyla důležitá, vyvraždili jsme milióny Arménů z nenávisti". To by Turci neskousli, protože takhle to v té jejich historii prostě nebylo a není.

Dnes na území Turecka žije mnoho Arménů zejména v okolí jezera Van, tedy na východě. Problémy s nimi Turecko má už malé, protože jim dalo docela dost autonomie a protože se Arméni v Turecku mají samozřejmě lépe než Arméni v Arménii, kde se stále ještě udržuje hluboká postsovětská letargie. Ovšem diplomatické styky Turecka se samotnou Arménií jsou prachmizerné.

Írán je taky kapitola sama pro sebe. Zatím jsme probírali "křesťanské" země, přičemž Írán je stát muslimský, šíítský. Írán má problémy spíše sám se sebou a s okolním světem obecně, než konkrétně s Tureckem. Na území Íránu žije docela dost Turků, hlavně v Tabrízu a okolí. V Íránu vládne militaristická klika formálně se prezentující jako teokratický režim. Írán se považuje za velmoc, je to stát agresivní, který za svou svéru vlivu považuje celý muslimský svět, ve kterém chce způsobit revoluci. V mnoha zemích blízkého východu už nyní skrytě nebo napůl otevřeně vojensky intervenuje. Pro Turecko a jeho sekulární (tj. nenáboženský) režim je samozřejmě obrovská hrozba, když sousední militaristický stát tvrdí, že u nich chce zařídit islámskou revoluci. Obzvlášť v souvislosti se současným vývojem Íránského jaderného arzenálu. Často uváděná animozita Šíítů (směr Islámu převažující v Íránu) k Sunnitům (převažujícím v Turecku) je podle mého názoru nepodsatná. Hlavní problém je jednoduše zakódován v militaristické a totalitní podstatě Íránského režimu.

Tak, teď je na řadě Írák a Kurdové. Když to hodně zjednoduším, Turecko si s Irákem docela rozumí, pouze v posledním období vlády Saddáma Husajna v Iráku byly obě země nepřátelské, protože Turecko je úzký spojenec USA. Teď má Turecko s Irákem vztahy jakž takž dobré, ale hlavní téma jsou Kurdové. Kurdové jsou možná největší národ na světě, který nemá svůj vlastní stát. Ve svých horách žijí odnepaměti (už Xénofón v Anabázi ve 4. století př.n.l. popisuje líté boje řeckého vojska proti Kardúhům). Kurdové jsou muslimové, a tak za ně v 19. století nekopalo Rusko (jako kopalo za Bulhary, Srby, Armény a Gruzínce). V 1. světové válce nebyli Kurdové nijak výrazní, jako třeba byli Arabové, a tak Britové Kurdům jejich vlastní stát na území bývalé Osmanské říše nezřídili (ustanovili několik arabských států, např. Jordánsko nebo Sýrii;  Kurdistán však nikoli). Kurdové žijí nejvíce v Iráku, Turecku a v Íránu, v horských oblastech. Turecká vláda Kurdům nechce dát autonomii, protože má historicky špatné zkušenosti s autonomií (komu Osmanská říše dala autonomii, ten se potom odtrhnul). Navíc Kurdové za své sebeurčení bojovali i násilně, což Turkům samozřejmě vadilo. Dodnes se na hranicích občas bojuje a když turecká armáda vítězí, stáhnou se kurdské oddíly právě do Iráku nebo do Íránu. Turci je čas od času neoficiálně pronásledují za hranice, což Irák nenese nijak dobře.

Sýrie je nedemokratický arabský stát, ve kterém vládne šíítská klika. To jsou první tři důvody, proč se Turecko se Sýrií rádi nemají (Turci nejsou Arabové, mají demokracii a jsou převážně sunnité). Vztahy mají sice klidné, ale navíc je tu čtvrtý důvod. Sýrie je totiž zásadní spojenec Íránu, a tedy nepřítel USA. Turci jsou naopak s USA kamarádi, takže zlá ošklivá Sýrie. Ale je to skutečně tak. V Sýrii jsou hanebně porušována lidská práva (nemyslím teď ta salónní lidská práva typu práva na práci, ale třeba svobodu projevu). Tuhá cenzura internetu (všechno musí jet přes jednu proxy). O Sýrii se na západě překvapivě málo mluví, ačkoli je tam totalita velmi tuhá, horší než v Íránu.

Kypr by taky vydal na samostatnou kapitolu, ale kruh se uzavírá, takže opět zmíním Řecko. V roce 1974 udělala turecká armáda invazi na Kypr a od té doby v podstatě okupuje jeho severní polovinu. Jižní polovina je osídlena převážně Řeky a patří do Evropské Unie. Severní polovina Kypru je osídlena převážně Turky a kromě Turecka ji jako stát nikdo na světě neuznává. Turci si severní Kypr kreslí do mapy Turecka jako jednu ze svých provincií. Když se tyhle fakty sečtou, tak to na první pohled vyplývá v neprospěch Turecka. Ale důvod, proč turecká armáda invazi provedla, nebyl vymyšlený. Tím důvodem byly totiž snahy kyperské pučistické vlády připojit se v tom roce 1974 k Řecku. Což Turecko jako de facto nepřítel Řecka a jako ochránce své národní menšiny na ostrově prostě nemohlo jen tak připustit. No a když se v roce 2004 dělalo referendum o spojení, zablokovali ho kyperští Řekové. Ono to rozdělení totiž Řekům náramně vyhovuje, protože pak mohou ukazovat, jak jsou ti Turci oškliví a zlí.

Vztah k mocnostem

Konstantou turecké zahraniční politiky je nepřátelství s Ruskem. Po celou moderní historii, s malými výjimkami (například Sovětské Rusko krátce podporovalo Atatürka ve válce proti dohodě). Od nepřátelství Ruska s Tureckem se odvíjí podstatná část dění v 19. a 20. století, protože carské rusko i imperialistický Sovětský svaz vždycky chtěli dobývat jižní území. Což znamená dobývat území na Turecku, Persii, Afghánistánu. No a Turkům se to nelíbilo a bránili se (s různými úspěchy). Ani dneska nejsou vztahy Turecka s Ruskem kdoví jak skvělé. Rusové mají na Turecko vztek, protože jim potenciálně konkuruje v dopravě kavkazského plynu a ropy do Evropy. Formálně jsou ale turecko-ruské vztahy nyní dobré.

Spojené státy jsou naproti tomu pevný spojenec Turecka. Turecko je v NATO a není to náhodou. Vždycky, když o něco jde, nakonec Amerika vyměkne a postaví se za Turecko, protože je to pro ni v oblasti blízkého východu zásadní strategický partner. Teď se sice hádají kvůli íránskému jadernému programu (Turecko nechce sankce, protože ty by poškodily i Turky), ale jinak si rozumějí velmi dobře. V době studené války bylo Turecko pro USA moc důležité, protože silná jižní armáda a ovládání úžin prakticky neutralizovala možnosti výbojů Sovětského svazu směrem na jih.

Tradičně dobré vztahy mělo Turecko i s Izraelem. Spolupracovali hlavně ve vojenské oblasti, oba to jsou spojenci USA. Velký problém přineslo až izraelské přepadení provokačního humanitárního konvoje, který byl tvořen zejména tureckými loděmi, na jaře 2010. Já jsem ze zhoršení vztahů Turecka s Izraelem velmi smutný, ale počítám, že se to zlepší, protože se ze strategického hlediska Turecko s Izraelem navzájem moc potřebují (i když víc potřebuje Izrael pomoc Turecka než naopak).

Vztah Turecka k Evropské unii by vydal na samostatný článek. Turecko už se asi 40 let marně uchází o členství v EU, dříve v EHS. Evropané Turecko do EU přijmout nechtějí, přičemž důvody jsou spíše emociální než praktické. V roce 2010 sice začaly formální rozhovory o přistoupení Turecka k EU, ale Turci už to berou na lehkou váhu. Během těch 40 let jim totiž Evropa vyčítala různé záminky, místo toho, aby jim na férovku řekla, že je v EU nechce (hlavně je nechtějí Francouzi a Řekové). Takže EU vždycky řekla nějakou záminku, proč to jako nejde (lidská práva, trest smrti, nepřiznání arménské genocidy, celní unie, hygienické předpisy atd.), Turci se zámince přizpůsobili, načež si EU vždycky zase vymyslela nějakou novou záminku, proč to jako zase nejde teď. Problém Francie je v tom, že se prostě bojí, že přijde o svůj vliv v EU, protože Turecko má hodně obyvatel. Problém Řeků je, že to jsou obecně šovinisti (srovnej s neuznáním Makedonie). A skutečná záminka, proč politici Turecko v EU nechtějí, je rádoby křesťanské zaměření některých politických stran, které nechtějí před svoje bigotní voliče předstupovat s programem rozšíření o muslimskou zemi. Případně si chtějí nahnat podporu od těchto voličů, a tak vášeň proti muslimskému Turecku ukazují před volbami jako své téma. Skutečný problém Evropské unie je ovšem neinformovanost o stavu Turecka, o lidech, o tamních zvyklostech, o tom, jak vyznávají Islám (a že ho taky moc nežerou). Teď ovšem nastává čas, kdy Evropa bude Turecko potřebovat víc než Turecko Evropu, hlavně kvůli demografickému vývoji. Ale Turci postupně o Evropskou unii přestávají mít zájem. Pomáhá tomu i řecká fiskální krize a sílící demokratický deficit v EU. "Když jste nás tak dlouho nechtěli, i když jsme splnili všechny podmínky, tak si koneckonců trhněte nohou," vzkazují nám dnes Turci, se kterými si na tohle téma občas povídám.

Poznámky

Turecko je největším dlužníkem MFF (Mezinárodního měnového fondu). Asi dvě třetiny úvěrů této instituce dluží Turecko. Pravděpodobně kvůli krizi v roce 2001.

V roce 1999 nastala tak zvaná turistická krize v důsledku teroristických útoků a zemětřesení. Turisté potom chvíli do Turecka nechtěli moc jezdit.

Komentáře k této stránce - turecká politika na diskusním webu najih.cz

 

Stránky Turecko.org píše a připravuje Dušan Janovský. Napište mi na janovsky@gmail.com