Turecká politika

Obsah: Současná situace - Turecké strany - Politici - Ústavní systém - Historie republiky - Zahraniční politika - Vízová politika Turecka - Poznámky

Současná situace

V červenci 2016 proběhl v Turecku neúspěšný armádní puč namířený proti prezidentovi Erdoğanovi a vládě AKP. Po potlačení puče vláda obvinila z jeho přípravy Fetullaha Gülena (viz níže) a spustila sérii represí proti jeho hnutí. Turecká vláda má historicky silné pravomoci pokud jde o kontrolu médií, ale v roce 2016 spustila bezprecedentní persekuci zbytku svobodných médií nezávislých na AKP, v čemž pokračuje i v roce 2017. Fňuk.

Válka v sousední Sýrii se neblaze projevuje na vnitřní bezpečnosti. Turecké síly přímo nebo nepřímo bojují hned proti dvěma silám - první je Daeš, tzv. Islámský stát, druhá je koalice kurdských sil při severní hranici Sýrie. Pro Turecko není přípustné, aby Kurdové významněji uspěli v syrské občanské válce a aby v prostoru dřívější Sýrie vznikl silnější kurdský stát nebo autonomní území, protože by to (podle Turků) posílilo separační snahy Kurdů tureckých. Kurdové se mírovými o bojovými metodami snaží o autonomii nebo nezávislost v rámci Turecka už mnoho desetiletí, takže Turci jsou obezřetní. V syrském konfliktu Turci dlouhodobě podporovali nyní poraženou a nejslabší stranu, tak zvané umírněné rebely, mezi které patří i jednotky složené z turkického obyvatelstva sídlícího u hranice provincie Hatay.

Koncem roku 2016 stoupá počet a intenzita teroristických útoků v nejdůležitějších tureckých městech, tedy v Ankaře a Istanbulu. Útočí jak Daeš/ISIL (zejména na civilní cíle), tak Kurdové (na cíle policejní a vojenské). Bezpečnost turistických letovisek narušena zatím nebyla.

2015

V listopadových volbách 2015 zvítězila AKP se ziskem nadpoloviční většiny křesel v parlamentu. Předchozí volby (myslím, že červnové) přivedly do parlamentu čtyři strany, které nebyly schopné shodnout se na nadpoloviční většině nutné pro vládnutí. Před těmito dvojími volbami měla do jara 2015 absolutní většinu strana AKP. Turci nejsou zvyklí na koaliční vládnutí.

Prezidentem je Recep Tayyip Ergoğan.

V květnu 2016 rezignoval na post premiéra Ahmet Davutoğlu.

Turecké strany

Současné strany

Strana spravedlnosti a rozvoje - AKP -- islamistická, pravicová, liberální (v českém slova smyslu). Výpočtem mi vychází, že je od roku 2002 u vlády (stále i 2016), s většinou v parlamentu (ale nikoli s ústavní většinou).  Hlavní představitel je Recep Tayyip Erdoğan, nynější prezident. Formálně byli sice v čele strany od roku 2014 do května 2016 Ahmet Davutoğlu a po něm je Binali Yildirim, nyní premiér, ale Erdoğan si drží nejsilnější pozici. Zkratka AKP je z tureckého názvu Adalet ve Kalkınma Partisi. Turci této straně AKP většinou vyčítají sklony k autoritativní vládě a nepotismus (obsazování důležitých postů svými nevzdělanými kamarády a příbuznými). V českých médiích silně kritizovaný příklon AKP k islámu je podle mého názoru nepodstatný jev -- asi jako je u nás KDU křesťanská. Velký ekonomický růst, který tato strana přináší, jde podle kritiků na úkor nejchudších. Podporu voličů si získává rozdáváním potravin v chudých regionech. Kontroluje hlavní média. Říkali mi to mnozí mí turečtí kamarádi. Já osobně jsem míval AKP rád, protože mi přijde, že její liberální politika přinesla bezprecedentní růst ekonomiky, což podle mě naopak nejchudším pomáhá. Naopak se mi nelíbí její politika kontroly médií a od roku 2015 koncentrace moci a čistky v armádě.

Republikánská lidová strana - CHP -- hlavní středo-levicová strana, něco jako u nás sociální demokracie. Založena už Atatürkem. V roce 2008 opozice (2015 taky). Zčásti nacionalistická, zejména její kemalistické křídlo, ovšem celkově z hlavních tureckých stran nacionalistická asi nejméně. Pokud o CHP Turci mluví pozitivně, zmiňují, že je to strana modernistická. Silná zejména v Istanbulu, Ankaře a v Izmiru, tedy ve velkých západních městech. Turecky Cumhuriyet Halk Partisi.

Strana národního hnutí (pravděpodobný překlad) - MHP -- nacionalistická, pro-turecká, ultra-pravicová (ve smyslu konzervativní). Založena 1969. Třetí nejsilnější v parlamentu. Turecky Milliyetçi Hareket Partisi.

Lidová demokratická strana - HDP -- levicová strana prosazující zelenou politiku a práva menšin, zejména Kurdů a homosexuálů. V roce 2014 byla ve volbách ve většině obvodů v koalici s BDP. V roce 2015 se překonáním desetiprocentního kvóra dvakrát dostala do parlamentu. Před rokem 2015 její představitelé kandidovali jako nezávislí kandidáti, pro které platí jiné kvórum.

Demokratická strana regionů - BDP (navazuje na zrušené strany DTP a HADEP) -- pro-kurdská nacionalistická strana. Mimoparlamentní.

Historické strany (včetně současných)

Republikánská lidová strana - CHP. Založil Mustafa Kemal (Atatürk), funguje dosud. U moci do roku 1950 a i různě potom. Politici: Mustafa Kemal, Bulent Ecevit.

Progresivní republikánská strana -- před válkou, liberálové, brzo zrušeni.

Národní strana rozvoje -- po roce 1945, nic o ní nevím.

Demokratická strana č. 1-- po roce 1945, od 1950 u moci. Svržena a pravděpodobně zrušena vojenským převratem v r. 1960.

Demokratická strana č. 2 - DP -- na přelomu století významná pravicová strana, která se ale v roce 2007 nedostala přes volební kvórum 10 %, a tak není v parlamentu.

Strana spravedlnosti -- pravicová strana po roce 1961, zrušena.

Strana pravé cesty - DYP --  vznikla roku 1983, založil ji Suleyman Demirel. Později Tansu Çillerová. Strana navazuje na dříve zrušené Demokratickou stranu a Stranu spravedlnosti. V roce 2007 se asi přejmenovala na Demokratickou stranu - DP.

Vlastenecká strana - ANAP -- možná strana vlasti (neumím přeložit Anavatan partisi). Založena a u moci od r. 1983. Turgut Özal, Mesut Yilmaz. Ve volbách 2007 neúspěšná, nyní mimoparlamentní.

Kurdská Lidová demokratická strana - HADEP. Zakázána roku 2003.

Strana kurdských pracujících - PKK -- zakázaná kurdská strana, de facto teroristická organizace.

Strana prosperity - RP -- islamistická strana. Vyhrála volby 1995, od roku 1996 v koaliční vládě. Necmettin Erbakan. Roku 1998 ústavním soudem zrušena. Nahrazena islamistickou Stranou ctnosti.

Strana ctnosti - FP -- nástupnická strana zrušené islamistické Strany prosperity. Roku 2001 zakázána.

Strana spravedlnosti a rozvoje - AKP -- umírněná islamistická strana, tichý nástupce strany prosperity a strany ctnosti. Deklaruje, že podporuje sekulární stát. Někdy se o ní mluví jako o liberální, jindy jako o konzervativní, jindy jako o islamistické. Asi něco jako naše KDU. Politici: Recep Tayyip Erdoğan, Abdulah Gül, Ahmet Davutoğlu.

Strana spásy -- radikální islamistická strana úspěšná ve volbách 2002.

Politici

Současní a nedávní politici

Recep Tayyip Erdoğan -- prezident od roku 2014. Premiér od roku 2003 do roku 2014. AKP. Narozen 1954. Vzdělání získal v náboženské škole. Bohatý obchodník se sklony k autoritativní vládě. Podle wikileaks má ve švýcarsku osm bankovních kont a oficiálně to popírá. Dle mého názoru nejvýraznější osoba turecké politiky po Atatürkovi.

Ahmet Davutoğlu -- premiér od roku 2014. Do té doby ministr zahraničí. Narozen 1959.

Abdulah Gül -- premiér do roku 2002, ministr zahraničí za AKP do roku 2005. V letech 2007 až 2014 prezident.

Fethullah Gülen -- vlivný bohatý kazatel. Není to úplně politik. Neformální vůdce hnutí Gülenistů, což není strana, ale paralelní struktura, něco jako think tank. Güllenisté dříve podporovali AKP (Erdoğana) od roku 2013 jsou ale proti AKP. Spojení AKP s Güllenisty pomohlo AKP na začátku vlády (kolem roku 2002)personálně posílit, protože AKP neměla vůbec nikoho, koho by mohla posadit na úřady. Po neúspěšném puči z července 2016 obviňuje turecká vláda Gülena z přípravy puče (pravděpodobně neprávem) a podniká represe proti dřívějším členům Gülenova hnutí. Fetullah Gülen sídlí nyní v exilu v USA. Turecká vláda marně (zatím) požaduje jeho vydání zpět do Turecka.

Ahmet Necdet Sezer -- prezident do roku 2005, kemalistické křídlo CHP.

Kemal Kilicdarog - od května 2010 předseda CHP, vůdce opozice. Vypadá solidně, je to Kurd, Alevita.

Historičtí politici

Mustafa Kemal Atatürk -- zakladatel moderního tureckého státu r. 1924, generál, první prezident. Zemřel 1938.

Bayar -- president odstavený vojenským pučem 1960.

Menderes -- premiér za Demokratickou stranu, svržen 1960 a popraven.

Suleyman Demirel -- vůdce Strany pravé cesty, u moci od 1961, svržen 1971 vojenským pučem. Později se do politiky vrátil, byl prezident.

Bulent Ecevit -- vůdce Republikánské lidové strany po r. 1961

Kemal Evren -- generál, vůdce puče v r. 1980. Od r. 1982 prezident.

Turgut Özal -- vůdce Vlastenecké strany. Od roku 1983 premiér, od r. 1989 prezident.

Tansu Çiller (Tansu Čillerová) -- premiérka (od roku 1993 do 2002).

Mesut Yilmaz -- premiér za Vlasteneckou stranu (kolem roku 1997)

Erbakan -- vůdce Strany spásy

Deniz Baykal -- vedl Republikánskou stranu CHP, byl tedy vůdce opozice. (Aktualizace na jaře 2010: prý měl nějakou aféru, vyfotili ho asi s prostitutkou, tak politiku zabalil.)

İsmet İnönü -- druhý prezident (po Atatürkovi), nastoupil 1938. Společně s Atatürkem válčil, hlavně v roce 1922 (je na mnoha válečných obrazech). Pravděpodobně jeho zásluhou zůstalo Turecko po dobu druhé světové války neutrální.

Ústavní systém

V Turecku funguje parlamentní systém s dvoukomorovým parlamentem. Systém volby do parlamentu je poměrný, ale je vysoký práh pro vstup -- 10 procent (u nás je toto kvórum 5%). Vysoký práh způsobuje, že se do parlamentu dostávají pouze dvě nebo tři strany (plus nezávislí kandidáti, pro které kvórum neplatí) a jedna strana má často absolutní většinu.

Parlament a vláda jsou kontrolovány dvěma významnými politickými institucemi. Jsou jimi:

  • ústavní soud
  • a armáda

Ústavní soud má v Turecku neobvykle velkou politickou moc. Může například rušit strany. Což taky velmi často dělá. Na jaře 2008 chtěl zrušit AKP, což je strana s většinou ve sněmovně, s prezidentem a premiérem. Pro Evropany šílená představa. Velmi časté jsou také armádní puče a zásahy do politiky. Armáda je ovšem mezi obyvatelstvem velmi populární a její zásahy jsou lidmi většinově vítány. Protože Turecko leží v geopoliticky velmi problematickém místě, silnou armádu potřebuje.

Ačkoli se lidé v Turecku hlásí většinou k islámu, jde o islám umírněný. Podle ústavy nemá víra co dělat v politice, což je právě důvodem pro některé zásahy ústavního soudu.

Aktualizace 13. září 2010: referendum o změně ústavy prošlo. Moc soudů (a přeneseně i armády) ovlivňovat politiku bude do budoucna spíše omezena. Asi se začne pracovat na nové ústavě (ta současná pochází z roku 1982).

Historie republiky

Vznik Turecké republiky: 29. října 1923.

Za druhé světové války neutrální.

Vojenské převraty v letech 1960, 1971 a1980. Pod vlivem armády odstoupil r. 1997 premiér Erbakan.

Nové ústavy: 1924, asi 1937, 1961 (dvoukomorový parlament a ústavní soud), 1982 (prezidentská ústava, platná doposud). Změna 2003 omezila roli Národní bezpečnostní rady.

80. léta: ekonomický rozvoj. 90. léta: ekonomická krize.

Zahraniční politika

Turecko nemá dobré styky skoro se žádným ze svých sousedů, snad s výjimkou Gruzie a Azerbajdžánu, se kterým ale skoro nesousedí (sousedí jenom se separovanou částí Azerbajdžánu a navíc jenom úzkým koridorem mezi Arménií a Íránem).

Řecko

Začněme třeba Řeckem. Proti Řecku bojuje Turecko jaksi z tradice už po mnoho staletí. Napřed Turci dobývali Byzantskou říši (v podstatě říši řeckou), pak její pozůstatky a nakonec vládli na celém území někdejší Byzance, tedy dnešního Řecka, Srbska, Bulharska (a tak dále). Ve 40. letech 19. století byl vytvořen řecký stát, který na Turecku za pomoci západních mocností postupně dobýval různá území, což nepřátelství obnovilo. Pouze ve druhé balkánské válce (tuším v roce 1913) byli Turci s Řeky spojenci (proti Bulharsku). Největší tragédie mezi Tureckem a Řeckem vyvrcholila v letech 1922 až 1924, kdy mezi sebou obě země intenzivně válčily a skončily tím, že si navzájem odsunuly 3 milióny lidí. Osobně to hodnotím jako hroznou tragédii (zaviněnou problematickým právem národů na sebeurčení, které může vést k používání vyvražďování a odsunování obyčejných lidí jakožto metody teritoriálního vymezení států). Nutno ovšem podotknout, že Řecko si svým způsobem začalo, když si po první světové válce dělalo nárok na obrovská území v Malé Asii. Dalším incidentem mařícím klidné vztahy Řecka a Turecka bylo obsazení severní části Kypru tureckými vojsky v roce 1974. Od té doby Řecko proti Turecku mohutně zbrojí (přičemž Turecko zbrojí stále proti všem) a občas na sebe navzájem střílejí přes průlivy nebo si sestřelují letadla, což je paradoxní vzhledem k tomu, že oba státy jsou členem NATO. Řecko také po mnoho desetiletí úspěšně blokovalo pokusy turecké vlády zahájit přístupová jednání s Evropskou unií.


Spor o výsostné vody mezi Řeckem a Tureckem se zakládá na tom, jak velká část pobřežních vod se do nich počítá. Jakmile se konvence změnila z šesti na dvanáct kilometrů, stalo se Egejské moře podle Turků "řeckým mořem".

Bulharsko

Další v pořadí, když to vezmu po směru ručiček, je Bulharsko. Bulhaři nemají rádi Turky zejména od doby svého národně-osvobozeneckého hnutí (což je vznešený výraz pro vytvoření záminky pro ruskou intervenci na tehdy ještě turecké území). Každopádně tehdy turecká správa způsobila pár nechutných masakrů Bulharů, Bulhaři trochu povstali, Rusové intervenovali, a tak mezi Tureckem a Ruskem vznikl nárazníkový bulharský stát. Jak víme od Masaryka, státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly, takže v případě Bulharska se na nenávisti k Turkům tučně přiživoval i komunistický režim Todora Živkova. Mnoho Turků bylo za komančů zavíráno do pracovních táborů, jenom protože to byli Turci. V osmdesátých letech se útlak stupňoval, například začalo povinné poslovanšťování tureckých jmen, byly rušeny školy atd. V roce 1989 se v důsledku persekuce mnoho set tisíc bulharských Turků zvedlo a ilegálně masově imigrovalo do Turecka (velká část se jich díky změně režimu vrátila, mimo jiné protože v Turecku neměli kam jít). Turci žijí v Bulharsku hlavně ve východní části pohoří Rodopi v okolí města Krdžali. Nyní jsou vztahy celkem v pohodě (v Bulharsku například ke vzteku Bulharů je turecká strana v parlamentu jazýčkem na vahách), ale rádi se prostě nemají.

Gruzie

O vztazích Gruzie a Turecka nic pořádně nevím, ale mám pocit, že jsou celkem v pohodě.

Arménie

Veliké téma jsou vztahy Turecka s Arménií a Turků s Arménci. Určitě víte o turecké genocidě (vyvražďování) Arménů za první světové války. Probíhalo hlavně kolem roku 1915. Údaje o počtu obětí se velmi liší podle toho, kdo je uvádí, takže přitom zahynulo něco mezi třemi sty tisíci až třemi milióny Arménů. Turci dodnes odmítají oficiálně genocidu připustit, mají pro to ovšem svoje důvody. Jestli jsem to pochopil správně, tak se hájí tím, že šlo prostě o válku. Tehdy za první světové války Rusko zahájilo agresi proti Osmanské říši (Turecku) směrem dolů přes Kavkaz a dál. Dnešní Arménie a Gruzie už před válkou patřily do ruského impéria a Rusko si chtělo ukousnout další kus území z rozkládajícího se Turecka, na kterém žili Arméni. Což se jim za 1. světové války zpočátku dost dařilo. Carská vojska dobývala území, na kterých žili Arméni, a postupovala do centra Anatolie. Arméni se k Rusům přidávali a bojovali na jejich straně, protože Rusko se od 19. století prohlašovalo za "ochránce všech křesťanů na území Osmanské říše", což byla jenom hezky převlečená záminka pro agresi a vměšování. Podle téhle doktríny by mělo území, na kterém sídlí křesťanští Arméni, připadnout Rusku. Osmanská říše se rozhodla tuto evidentní hrozbu řešit tím, že Armény někam vypakují, takže už nebudou na tom území sídlit, a Rusko tak na to území nebude mít "nárok". Tak začaly deportace a koncentrační tábory. Že se při tom začalo odehrávat vyvražďování deportovaných (což se evidentně dělo), normální Turci dnes nevědí nebo s tím jednoduše nesouhlasí. A žádný turecký politik nemůže předstoupit před národ, který zná verzi "byla válka s Ruskem a přitom umřelo několik set tisíc Arménů, protože se přidali na stranu agresora", a říct to, do čeho Evropská unie Turecko tlačí, totiž něco jako: "válka s Ruskem nebyla důležitá, vyvraždili jsme milióny Arménů z nenávisti". To by Turci neskousli, protože takhle to v té jejich historii prostě nebylo a není. Místo toho jsou schopni vyprávět, jak Arméni ve stejném období vyvraždili několik desítek nebo stovek tisíc Turků, což je ovšem pravděpodobně taky pravda.

Dnes na území Turecka žijí nějaké arménské komunity zejména v okolí jezera Van, tedy na východě. Problémy s nimi Turecko má už malé, zejména protože se Arméni v Turecku mají samozřejmě lépe než Arméni v Arménii, kde se stále ještě udržuje hluboká postsovětská letargie a bída. Ovšem diplomatické styky Turecka se samotnou Arménií jsou prachmizerné, pokud je vůbec mají (což nevím). Hraniční přechody jsou zavřené a do Arménie se z Turecka prý musí cestovat přes Gruzii.

Azerbajdžán

Ázerbájdžán sousedí s Tureckem jenom malinkým kouskem hranice. Navíc ta část Ázerbájdžánu, která s Tureckem sousedí, je pouze enkláva, Nachičevanská enkláva (Naxçivan), která je od zbytku území Ázerbajdžánu oddělena pruhem území Arménského. Vztahy mezi Azery a Turky jsou výjimečně dobré, jednak kvůli společnému turkickému původu, za druhé je spojuje nenávist k Arménům. Obě země by rády zprovoznily ropovod dopravující kaspickou ropu směrem k Evropě, ale arménské území jim v tom brání, a tak musejí ropovod tahat přes Gruzii. To je mimochodem jedním z hlavních důvodů, proč se v Gruzii angažuje Rusko (a naopak proč se islamisté angažují v Čečensku a v Dagestánu) -- vždycky jde o ropu a o trasy ropovodů.

Írán

Írán je taky kapitola sama pro sebe. Zatím jsme probírali "křesťanské" země, přičemž Írán je stát muslimský, šíítský. Írán má problémy spíše sám se sebou a s okolním světem obecně, než konkrétně s Tureckem. Na území Íránu žije docela dost Turků, hlavně v Tabrízu a okolí. V Íránu vládne militaristická klika formálně se prezentující jako teokratický režim. Írán se považuje za velmoc, je to stát agresivní, který za svou sféru vlivu považuje celý muslimský svět, ve kterém chce způsobit revoluci. V mnoha zemích blízkého východu už nyní skrytě nebo napůl otevřeně vojensky intervenuje (zejména v Sýrii -- psáno v roce 2010). Pro Turecko a jeho sekulární (tj. nenáboženský) režim je samozřejmě obrovská hrozba, když sousední militaristický stát tvrdí, že u nich chce zařídit islámskou revoluci. Obzvlášť v souvislosti se současným vývojem Íránského jaderného arzenálu. Často uváděná animozita Šíítů (směr Islámu převažující v Íránu) k Sunnitům (převažujícím v Turecku) je podle mého názoru nepodstatná. Hlavní problém je jednoduše zakódován v militaristické a totalitní podstatě Íránského režimu. V posledních letech (2010 a dál) se ovšem vztahy Turecka a Íránu uvolňují. Turecko se na mezinárodní scéně snaží vystupovat v roli jakéhosi prostředníka mezi Íránem a zbytkem světa, hlavně pokud jde o ten jaderný program. (Jestli si můžu dovolit věštbu, tak věštím, že vztahy Íránu se západem se právě díky Turecku do roku 2020 výrazně zlepší.) Turecko také nesouhlasí s hospodářskými sankcemi proti Íránu, což je logické, protože Turecko je protiíránskými sankcemi také poškozeno.

Írák

Tak, teď je na řadě Írák. Když to hodně zjednoduším, Turecko si s Irákem docela rozumí. Pouze v posledním období vlády Saddáma Husajna v Iráku byly obě země nepřátelské, protože Turecko je úzký spojenec USA. Teď má Turecko s Irákem vztahy jakž takž dobré, včetně vztahů s severní Mosulskou provincií. Pokud jsem si všimnul, obě země spolu intenzivně obchodují. Situace se velmi změnila v roce 2014 (většina tohoto textu byla psána v roce 2010). Irák je nestabilní území a jedinou entitou, která je schopná odolávat vojenské moci ISILu, je kurdský polosamostatný stát v okolí severoiráckého města Mosulu. A vůbec, Kurdové jsou prostě hlavní téma téhle oblasti.

Kurdové

Kurdové jsou možná největší národ na světě, který nemá svůj vlastní stát. Ve svých horách žijí odnepaměti (už Xénofón v Anabázi ve 4. století př.n.l. popisuje líté boje řeckého vojska proti Kardúhům). Kurdové jsou muslimové, a tak za ně v 19. století nekopalo Rusko (jako kopalo za Bulhary, Srby, Armény a Gruzínce). V 1. světové válce Kurdové nebyli tak výrazní, jako třeba byli Arabové nebo Arméni, a tak Britové Kurdům jejich vlastní stát na území bývalé Osmanské říše sice slíbili, ale nakonec nezřídili (ustanovili Arménii a několik arabských států, např. Jordánsko nebo Sýrii; Kurdistán ale nikoli). Stejně tak Kurdy nepodržel ani Atatürk, když po vítězství v osvobozenecké válce nedodržel smlouvu ze Severe a při jednání v Lausanne odmítl o Kurdistánu vůbec jednat. Kurdové vyžadují svůj vlastní stát právě z toho důvodu, že kolem roku 1920 už ho na papíře měli zřízený. Kurdové žijí nejvíce v Iráku, Turecku, v Sýrii a v Íránu. Neví se přesně, kolik jich je. Odhady se pohybují od 8 do 20 miliónů, samotní Kurdové uvádějí 30 miliónů Kurdů žijících v Turecku (což už je blbost, protože populace Turecka je 80 miliónů). Turecká policie celkem často násilně potlačuje demonstrace v kurdských městech. Osobně za diskriminaci považuji zejména to, že se kurdské děti ve škole učí pouze turecky a kurdštinu vůbec nemají, ačkoli je to jejich mateřský jazyk -- pokud lze za něco Turecko objektivně kritizovat, tak právě za nemožnost Kurdů vzdělávat svoje děti.

Turecká vláda Kurdům nechce dát autonomii, protože

  1. turecko má historicky špatné zkušenosti s autonomií (komu Osmanská říše dala autonomii, ten se potom odtrhnul),
  2. kdyby dostali Kurdové autonomii, chtěli by ji Lazové a další turecké menšiny
  3. a nic by se autonomií ani samostatností nevyřešilo, protože kurdské milice by bojovaly dál (válka s Tureckem jim zajišťuje společenský status).

Navíc Kurdové za své sebeurčení bojovali a bojují i násilně, což Turkům samozřejmě vadí. Dodnes se na hranicích občas bojuje a když turecká armáda vítězí, stáhnou se kurdské oddíly právě do Iráku, Sýrie nebo do Íránu. Turci je čas od času neoficiálně pronásledují za hranice, což Irák ani Írán nenesou nijak dobře. Slovo "Kurdistán", u nás tak často používané díky knížce od Karla Maye "Divokým Kurdistánem", je v Turecku považováno za politikum, protože to znamená "stát Kurdů". Kdo v Turecku použije slovo "Kurdistán", ten jako by politicky deklaroval, že požaduje státní samostatnost Kurdů, takže toto slovo doporučuji používat s rozmyslem. Tak jako tak má Turecko s Kurdskou menšinou problém, který časem jenom vzrůstá, takže o Kurdech ještě uslyšíme. I z pozice nezávislého evropského cestovatele představují vztahy Kurdů k tureckému státu komplex tvrdých a neřešitelných problémů.

Sýrie

Při aktualizaci této stránky je těžké psát něco, co by mělo ambici platit ještě za půl roku. Momentálně (jaro 2015) v Sýrii probíhá občanská válka mezi minimálně čtyřmi znepřátelenými stranami a konflikt přesahuje do Íráku. Turecká pozice je v tom velmi vypjatá. Do Turecka utekla spousta uprchlíků, často Kurdů. Někteří z nich se do Sýrie vracejí a zapojují se do bojů. Turecko je vyzýváno k zásahu ve prospěch různých stran, ale váhá (dle mého celkem racionálně). Turecká armáda má potenciál Sýrii během tří měsíců dobýt celou, ale nechce, protože neví, co by si s tím rozvráceným územím počala. Také těžko říct, kdo je hlavním tureckým nepřítelem, jestli ISIL, nebo zbytky Asadova režimu a případně jestli má smysl pomáhat roztříštěné protiasadovské opozici. Asi nejrozpornější je pro Turecko pomáhat kurdským Pešmergům, kteří jsou ale v oblasti severního Iráku jedinou silou schopnou dlouhodobě vzdorovat ISILu. Když Kurdům pomohou, podpoří tím Kurdskou autonomii, což je pro Turecko nevýhodné z vnitropolitického hlediska. Pro Turecko je válka na jižní hranici velká nepříjemnost, takže nelze vyloučit, že přistoupí k lokálním řešením.

Následující popis vznikal v roce 2010: Sýrie je nedemokratický arabský stát, ve kterém vládne šíítská klika. To jsou první tři důvody, proč se Turecko se Sýrií rádi nemají (Turci nejsou Arabové, mají demokracii a jsou převážně Sunnité). Vztahy mají sice klidné, ale navíc je tu čtvrtý důvod: Sýrie je zásadní spojenec Íránu, a tedy nepřítel USA. Turci jsou naopak s USA kamarádi, takže zlá ošklivá Sýrie. Ale je to skutečně tak: v Sýrii jsou hanebně porušována lidská práva (nemyslím teď ta salónní lidská práva typu práva na práci, ale třeba svobodu projevu). Tuhá cenzura internetu (všechno musí jet přes jednu proxy). O Sýrii se na západě překvapivě málo mluví, ačkoli je tam totalita velmi tuhá, horší než v Íránu. (Psáno 2010.) Zajímavé ale je, že Turecko mělo v roce 2010 se Sýrií bezvízový styk a na hranicích se čile obchodovalo a bezcelně pašovalo. Další historický spor Sýrie a Turecka se týká provincie Hatay, jejíž připojení k Turecku v roce 1939 Sýrie nikdy neuznala (podobně jako např. neuznala samostatnost Libanonu).

Kypr

Kypr by taky vydal na samostatnou kapitolu, ale kruh se uzavírá, takže opět zmíním Řecko. V roce 1974 udělala turecká armáda invazi na Kypr a od té doby v podstatě okupuje jeho severní polovinu. Jižní polovina je osídlena převážně Řeky a patří do Evropské Unie. Severní polovina Kypru je osídlena převážně Turky a kromě Turecka ji jako stát nikdo na světě neuznává. Turci si občas severní Kypr kreslí do mapy Turecka jako jednu ze svých provincií, ale formálně jej považují za samostatný stát. Platí se tam tureckou lirou. Když se tyhle fakty sečtou, tak to na první pohled vyplývá v neprospěch Turecka. Ale důvod, proč turecká armáda invazi provedla, nebyl vymyšlený. Tím důvodem byly totiž snahy kyperské pučistické vlády připojit se v tom roce 1974 k Řecku. Což Turecko jako de facto nepřítel Řecka a jako ochránce své národní menšiny na ostrově prostě nemohlo jen tak připustit. No a když se v roce 2004 dělalo referendum o spojení, zablokovali ho kyperští Řekové. Řekové, ne Turci! Turci spojení schválili! Ono to rozdělení totiž Řekům náramně vyhovuje. Jižní část Kypru byla připojena k Evropské unii díky Řeckému vetu, když Řekové řekli "buďto přijmete Kypr, nebo zablokujeme připojení východoevropských států" (Česka apod.). Tak EU řekla OK, ale spojíte se se severní částí, uděláte referendum. Vůbec je nenapadlo, že to kyperští Řekové zablokují. (Nechápu, proč to referendum neopakovali, dokud by nevyšlo, jako se to v Evropě pravidelně dělá.) Mezinárodní společenství teď krčí rameny, když se nastolí otázka státoprávního uspořádání severního Kypru. Nikdo se tamních Turků nezastane:

  • Sloučení s Jižním Kyprem blokuje jižní Kypr a EU.
  • Sloučení s Tureckem nebo mezinárodní uznání samostatnosti blokuje mezinárodní společenství.

Osobně nechápu, co si jako všichni v mezinárodním společenství myslí, že je takhle možné politicky izolovat půlku státu?

Vztah Turecka k mocnostem

Konstantou turecké zahraniční politiky je nepřátelství s Ruskem. Po celou moderní historii a jen s malými výjimkami (například Sovětské Rusko krátce podporovalo Atatürka ve válce proti dohodě) toto nepřátelství trvalo. Od nepřátelství Ruska s Tureckem se odvíjí podstatná část dění v 19. a 20. století, protože carské rusko i imperialistický Sovětský svaz vždycky chtěli dobývat jižní území. Což znamená dobývat území na Turecku, Persii, Afghánistánu. No a Turkům se to nelíbilo a bránili se (s různými úspěchy). Turecko je například dlouhodobým členem NATO, nejvíce kvůli tomu, aby se mohlo bránit proti Sovětskému svazu. Ani dneska nejsou vztahy Turecka s Ruskem kdoví jak skvělé. Rusové mají na Turecko vztek, protože jim potenciálně konkuruje v dopravě kavkazského plynu a ropy do Evropy. Formálně jsou ale turecko-ruské vztahy nyní dobré. Do Turecka jezdí hodně ruských turistů a podniká tam hodně ruských firem. To se zásadně nezměnilo ani po ruském záboru Krymu v roce 2014.

Spojené státy jsou naproti tomu pevný spojenec Turecka. Turecko je v NATO a není to náhodou. Vždycky, když o něco jde, nakonec Amerika vyměkne a postaví se za Turecko, protože je to pro ni v oblasti blízkého východu zásadní strategický partner. Teď se sice hádají kvůli íránskému jadernému programu (Turecko nechce sankce, protože ty by poškodily i Turky) a Turecko neotevřelo pro USA základny při druhé válce proti Iráku, ale jinak si rozumějí velmi dobře. V době studené války bylo Turecko pro USA moc důležité, protože silná jižní armáda a ovládání úžin prakticky neutralizovala možnosti výbojů Sovětského svazu směrem na jih.

Tradičně dobré vztahy mělo Turecko i s Izraelem. Spolupracovali hlavně ve vojenské oblasti, oba to jsou spojenci USA. Velký problém přineslo až izraelské přepadení provokačního humanitárního konvoje, který byl tvořen zejména tureckými loděmi, na jaře 2010. Tato situace se hodila politice AKP, která trochu víc vsadila na náboženská témata. Já jsem ze zhoršení vztahů Turecka s Izraelem velmi smutný, ale počítám, že se to zlepší, protože se ze strategického hlediska Turecko s Izraelem navzájem moc potřebují (i když víc potřebuje Izrael pomoc Turecka než naopak). Aktualizace 2014: zlepšilo se to. Velkou zásluhu na tom měl tehdejší premiér Ahmet Davutoğlu. Formální nastolení normálních vztahů přišlo v červnu 2016.

Vztah Turecka k Evropské unii by vydal na samostatný článek. Turecko už se asi 45 let marně uchází o členství v EU, dříve v EHS. Evropané Turecko do EU přijmout nechtějí, přičemž důvody jsou spíše emociální než praktické. V roce 2005 sice začaly formální rozhovory o přistoupení Turecka k EU, ale Turci už to berou na lehkou váhu. Během těch 40 let jim totiž Evropa vyčítala různé záminky, místo toho, aby jim na férovku řekla, že je v EU nechce. Takže EU vždycky řekla nějakou záminku, proč to jako nejde (lidská práva, trest smrti, nepřiznání arménské genocidy, celní unie, hygienické předpisy atd.), Turci se zámince přizpůsobili, načež EU vždycky upřela pozornost na nějakou další záminku, proč to jako stále nejde. Turecko v EU nechtějí hlavně Francouzi a Řekové. Problém Francie je její strach, že přijde o svůj vliv v EU, protože Turecko má hodně obyvatel. Problém Řeků je, že to jsou obecně šovinisti (srovnej s neuznáním Makedonie), kteří si EU rádi berou jako rukojmí (psáno před řeckou krizí 2015). A skutečná záminka, proč západní politici Turecko v EU nechtějí, je rádoby křesťanské zaměření některých politických stran, které nechtějí před svoje bigotní voliče předstupovat s programem rozšíření EU o muslimskou zemi. Případně si chtějí nahnat podporu od těchto voličů, a tak vášeň proti muslimskému Turecku ukazují před volbami jako své téma. Skutečný problém Evropské unie je ovšem neinformovanost o stavu Turecka, o lidech, o tamních zvyklostech, o tom, jak vyznávají Islám (a že ho taky moc nežerou, stejně jako se v Evropě nežere křesťanství). Teď ovšem nastává čas, kdy Evropa bude Turecko potřebovat víc než Turecko Evropu, hlavně kvůli demografickému vývoji a kvůli vývoji na blízkém východě. Ale Turci postupně o Evropskou unii přestávají mít zájem. Pomáhá tomu i řecká nekončící fiskální krize a sílící demokratický deficit v EU. Evropa podle Turků měří dvojím metrem, když do EU přijala i Bulharsko, které je na tom hůř než Turecko (což tedy fakt je), nebo Kypr, který má mezinárodní vztahy rozházené jako málokdo jiný. "Když jste nás tak dlouho nechtěli, i když jsme splnili všechny zásadní podmínky, tak si koneckonců trhněte nohou," vzkazují nám dnes Turci, se kterými si na tohle téma občas povídám.

Vízová politika Turecka

Turecko má otevřenou vízovou politiku nejenom pro občany Evropské Unie, ale také přibližně pro šedesát asijských a afrických států. V důsledku toho mohou do Turecka snadno cestovat lidé z různých chudých nebo nedemokratických zemí a pak se pokoušet o přechod hranic do Řecka či Bulharska, případně o přeplutí nějakého průlivu. Na hranicích Turecka a Evropské unie je kvůli tomu docela problém.

Takže do Turecka může cestovat téměř kdokoli bez víza. Naopak Turci nemohou bez víza cestovat do žádné zemí Evropské Unie. Například při cestě do Česka musejí žádat o vízum. Podrobnosti o ambasádách a velvyslanectvích. Vízová povinnost pro Turky je velkým tématem vyjednávání mezi EU a Tureckem v roce 2016.

Poznámky

Turecko bývalo největším dlužníkem MFF (Mezinárodního měnového fondu). Pravděpodobně kvůli krizi v roce 2001. Momentálně (2011) je dluh už relativně malý.

V roce 1999 nastala tak zvaná turistická krize v důsledku teroristických útoků a zemětřesení. Turisté potom chvíli do Turecka nechtěli moc jezdit.

V roce 2011 turecká lira oslabuje, přestože zbytek vyspělého světa padá do krize. Turecko má významný schodek obchodního účtu a je potenciálně ohroženo možným odlivem spekulativního kapitálu.

Chybí mi tady popis vývoje v roce 2011 v době tzv. arabského jara (stránka vznikala v roce 2010). Turecko se snaží hrát silnou roli a pasuje se do role regionální mocnosti, ne neprávem. Velmi se nově snaží spolupracovat s Egyptem a Tuniskem, které mají nové vlády (myšlen Mursího Egypt, vztahy k režimu generála Sísího neznám). Angažuje se v Sýrii, kde nepřímo či skrytě podporuje povstalce proti vládě Bašíra Asada, pokud se tito vůbec jsou schopni na něčem dohodnout. Vůči Íránu se Turecko staví čím dál tím smířlivěji. Rozpory s Izraelem trvají. Tento vývoj není snadné jednoznačně zařadit do známých šablon. Spíš mám pocit, že se politická mapa blízkého východu významně překresluje. 

Bílí Turci a Černí Turci

Jako bílí Turci se označují městští obyvatelé, příslušníci lepších povolání, bohatší, sekulární, evropštější, zpravidla z velkých měst a bydlící více na západě. Jako černí Turci se berou obyvatelé východních provincií, z malých měst a vesnic, zemědělci a pastevci, častěji inklinující k tradičním hodnotám a Islámu.

Alevité

Alevité jsou příslušníci zvláštního vyznání. To je muslimské, šíítské, ale spoustu věcí typických pro Muslimy Alevité neuznávají nebo nepraktikují. Nemodlí se pětkrát denně, nepostí se, neputují do Mekky. Alevité prý vznikli napůl formální konverzí křesťanů obývajících Malou Asii.

Komentáře k této stránce - turecká politika na diskusním webu najih.cz