Kapadokie

Kapadokie (též Kappadokia, Kapadocia, Kappadokie, Cappadocia apod.) je relativně velké území v centru Malé Asie (Anatolie), které je turisty vyhledáváno hlavně kvůli menší oblasti s národním parkem kolem Nevşehiru a Goreme, kde se nachází velké množství erozních útvarů s vytesanými skalními obydlími a kostely. Dalším turisticky důležitým místem je údolí Ihlara notný kus cesty dál na západ poblíž velkého města Aksaray. Na druhém okraji Kapadokie leží velké město Kayseri s frekventovaným letištěm a dobrým spojením do zbytku Turecka.

Obsah: Geologie a příroda - Odsun Řeků - Kapadokie jako fakultativní výlet - Nevşehir - Avanos - Ürgüp - Göreme - Zelve - Çavuşin - Uçhisar - Ortahisar - Gomeda Vadisi - Ibrahimpaşa - Další místa

Geologie a příroda

Ve třetihorách (asi 9 miliónů dávno) byly k Kappadokii sopky, které vytvořily mohutnou vrstvu sopečného popela přikrytou pevnější lávovou slupkou. Sopečný popel relativně rychle eroduje, ale ta horní slupka tam, kde vydržela, erozi brání. Tak jednak vznikají stolové hory, za druhé díky tomu spousta míst erodovala až ve čtvrtohorách, hlavně v dobách ledových. Teď, jak je sucho, jede eroze pomalu. Balvany pevnějších hornin zůstávají na vrcholcích erodovaných kopečků jako pokličky. V měkkých horninách (jak ve svazích tak v osamělých kopečcích) se lidem dobře vysekávaly místnosti, a tak tu lidé odnepaměti bydleli ve skalách. Dnes už bydlí v naprosté většině v normálních domech (postavených mimochodem taky ze sopečného tufu).

Když jsem ty bílé homole a vytesané komůrky napřed viděl na fotkách, tak jsem si myslel, že je to nějaká malá oblast a všichni ji fotí ze všech stran jak Karlštejn (tak to mimochodem funguje s jezírky v Pammukale). To jsem se ale hodně spletl. Erozních útvarů a umělých jeskyní je v Kapadokii šílená spousta. Vyskytují se na území desítek a možná stovek čtverečních kilometrů. Troufám si tvrdit, že většinu z nich noha evropského turisty nikdy nenavštívila. Cestovky vozí turisty na fakultativní výlety na stále stejná nejprofláknutější místa. To je šance pro individuální cestovatele, kteří se vydají také do širšího okolí.

Kromě erozních útvarů se na velké části Kappadokie rozkládají jednak náhorní planiny s chudými pastvinami a rozptýlenými kužely starých sopek, úzká údolí s intenzivním zemědělstvím a široká zemědělská údolí v okolí solných jezer, kde na polích vůbec něco roste jenom díky intenzivnímu zavlažování. Protože se voda na zavlažování pak chybí v jezerech, solná jezera vysychají. Hojně se vyskytuje a na dřevo pěstuje pouze jediný druh stromu, topol bílý s velmi úzkou korunou (u nás se kdysi sázely topoly podobných tvarů podél cest, ale to byly topoly černé a byly vyšší), občas vrby. V rozptýlených sadech se pěstuje víno na rozinky a spousta meruněk.

Odsun Řeků

Nebudu vás nudit historií Kapadokie, ale jednu věc byste vědět měli. Během jednoho týdne roku 1924 byli z Kappadokie vystěhováni všichni Řekové a odsunuti do Řecka (většinou do Soluně). V některých obcích to znamenalo, že se na sto procent vyprázdnily. Kappadokie byla do té doby značně řecká a křesťanská -- proto je ve skalách tolik křesťanských kostelů. Kostely sice pocházejí z byzantského i staršího období, ale dodnes se dochovaly právě kvůli tomu, že byly až do toho roku 1924 opatrovány a používány. Některé vesnice v Kappadokii dodnes vypadají jak po moru, spousta domů totiž nikdy nebyla znovu osídlena a už jen pomalu padají nebo v nich Turci chovají dobytek. Co vypadá na první pohled malebně a starodávně, je ve skutečnosti smutný důsledek odsunu.

Některé skalní doby byly ještě ve 20. století obydleny Turky (některými původně, jiní se nastahovali po Řecích). V 50. letech byly skalní domy vystěhovány úředním rozhodnutím (byly prý vlhké a nesplňovaly ani tehdejší hygienické normy).

Kapadokie jako fakultativní výlet

Výlet do Kapadokie se velmi často nabízí turistům ubytovaným na Turecké riviéře (pobřeží od Antalye po Alanyi). Určitě to stojí za úvahu, i když cena za dvoudenní výlet bývá kolem 4000 Kč. Považuji ale za důležité upozornit, že Kapadokie je od Turecké riviéry hodně daleko. Nějakých 600 km. Silnice jsou sice dobré, ale prostě se to blbě stíhá a je to únavné. Cestou se sice většinou zastavuje v Konyi v muzeu Mevlany a ve staré seldžucké Karavanserayi Sultanhanı, ale i tak je to sezení a nuda. Na oběd cestovky většinou zastavují u předražených turistických jídelen, kde se platí jenom v eurech (podezřívám cestovky, že z toho mají skrytou provizi). V samotné Kappadokii potom přejíždíte autobusem z parkoviště na parkoviště, přičemž u každého parkoviště je tedy nějaká ta atrakce na vyfocení nebo na zaplacení vstupného. Já bych do toho nešel, ale zase chápu, že když už je někdo v Turecku, tak chce Kapadokii vidět aspoň na pár  hodin. Proč ne.

Okres Nevşehir a okolí Goreme

Tady je těch erozních útvarů nejvíc, a proto se do okolí Göreme tolik soustředí turistický ruch. Dokonce mám chuť zavést pro tuto oblast termín "turistická Kapadokie". Města Nevşehir, Avanos a Ürgüp jsou tři relativně větší města tvořící pomyslný trojúhelník (délka strany kolem 12 km), do kterého se nejvíc jezdí. Jsou zhruba stejně vzdálená od Goreme, což je městečko ležící v jakémsi pomyslném středu turistické Kapadokie. Kromě Goreme stojí za vidění stará městečka kolem hradů Uçhisar a Otarhisar, skalní městečko Çavuşin, muzeum Zelve a další místa, hlavně rokle. Ale kdo tento turistický střed opustí a vydá se jinam (hlavně na jih, ale i na sever), najde opuštěná a mnohem kouzelnější místa.

Goreme popíšu na samostatné stránce. Jde o turistické centrum oblasti s mnoha skalami, restauracemi, hotýlky a půjčovnami dopravních prostředků.

Nevşehir (čti Nevšehir) je z okolních městeček největší, leží západně. Má nejlepší autobusové spojení se zbytkem Turecka (hlavně do Aksaray a Kayseri). Odjíždějí odsud autobusy do většiny menších měst turistické Kapadokie, hlavně do Göreme, Avanosu, Derinkuyu nebo Ürgupu. Nevšehir má opticky zajímavý hrad na kopci, kolem kterého se rozkládá, a dva otogary (autobusová nádraží). Po městě jezdí jako MHD řídké dolmuše. Kromě starého městečka, hradu a laciných restaurací v nových čtvrtích asi není proč v Nevšehiru dlouho zůstávat. Ale je tu hezký ruch a dá se vidět takové normální Turecko.

Avanos popisuji na samostatné stránce. Je to městečko severně od turistické Kapadokie na březích řeky Kızılırmak. Hrnčířské dílny s dlouhou tradicí fakt stojí za návštěvu a asi i za nákup nějakého toho talířku. Některé české cestovky ubytovávají klienty ve velkých hotelích právě v Avanosu. Turistická informační kancelář. Z Avanosu jezdí autobusy do Göreme a Nevšehiru.

Ürgüp je ještě menší, ale nejstarodávnější. Kdysi byl hlavním městem široké oblasti. Dnes je Ürgüp plný barů a diskoték, kam sváží cestovky turisty na večerní povyražení. V městečku jsou další moc zajímavé skály na prolézání. Ceny mírně vyšší než v okolí. Ürgüp se rozrůstá novou výstavbou směrem na sever a má velmi kvalitní silniční obchvat. Asi 2 km západně nad Ürgüpem je u hlavní silnice velká atrakce (zejména pro Turky), protože se tu dají vyfotit tři skalní pokličky. Pokličky jsou nějakým způsobem slavné, protože se dostaly i na starou padesátilirovou bankovku. Pokličky to ale jinak nejsou nijak výjimečné, místy jsou vidět i lepší a větší. Kus na jih od Urgupu začíná údolí Pašabagi s hezkou stoupací cestou.

Zelve je turistická lokalita, kam se na tři místa jezdí fotit pokličky a skály. Zelve jako lokalita nemá nikde žádnou vesničku ani centrum, nejbližší vesnička je Aktepe (zde chcípnul pes). Hlavních atrakcí východního místa Zelve je skála, která vypadá jako velbloud. Druhé, jižní místo obsahuje Muzeum pod širým nebem Zelve, což jsou tři oplocená údolí s ještě vyšší koncentrací jeskyň, starých obydlí a kostelů, než je v Kapadokii běžné. Dva tunely vedou skrz skálu z jednoho údolí do druhého (v roce 2008 tunely průchodné, v roce 2014 zavřené). Vstupné do areálu stojí 8 YTL (2014) a těžko říct, zda se vyplatí. Pokud je to něčí první podobné muzeum, tak ano, u cestovatelů, kteří už viděli v Kapadokii leccos, je sporné, zda tam vůbec chodit. To je jako všude. Před areálem jsou stánky se suvenýry, placené toalety a asi patero celkem dobrých restaurací. Třetí místo v Zelve, kam se jezdí fotit pokličky, je už tak blízko Çavuşinu, že se někdy (pravděpodobně nepřesně) označuje jako Çavuşin.

Çavuşin (čti Čavušin) leží pod jiným údolím s velmi zajímavými skalami, kostely a jeskyněmi. Údolím ve svahu dokonce vede cosi jako značená cesta. Pokud máte volný den, vysoce doporučuji zdejší stezky k procházkám. Çavuşin samotný sestává z běžného osídlení (odhaduji sotva tisíc obyvatel) se dvěma malými prodejnami a šesti penziony, jejichž provozovatelé mluví překvapivě převážně francouzsky. Co do cen ubytování je Çavuşin dražší než zbytek Kapadokie, vyšší ceny ale kompenzuje scenérie moc hezké prožrané skály přímo nad vesnicí. Restaurace se koncentrují jednak na kopci v centru, jednak dole kolem hlavní silnice.

Uçhisar (čte se Učhisar, nikoli uchisar ani anglicky učisar) je městečko s asi dvěma tisíci obyvateli, jehož hlavní atrakcí je starý skalní hrad Kale čnící vysoko nad terén (tím se podobá Ortahisaru). Vstupné na hrad 5 YTL, studenti překvapivě polovinu. Učhisar se často fotí ze silničního obchvatu. Hlavní ubytovací kapacity, kterých pro soukromé cestovatele není až tak málo, jsou v penzionech ve staré zástavbě nalepené na ten hlavní kopec z východní strany. Je odsud príma výhled do údolí potoka a do centra turistické Kapadokie směrem na Goreme. Kromě předražených restaurací kolem hradu a normálních tureckých čtvrtí na rovině za náměstím není Uçhisar až tak zajímavý. Turistické autobusy často staví mimo město na silničním obchvatu na parkovišti u nějakých turistických stánků. Odsud to vypadá, jako kdyby hrad Uçhisar stál v pustině bez města, což tak ale není.

Ortahisar vyniká vysokým skalním hradem, jinak je to vesnice až městečko na rovině pod ním. Vstupné na 55 m vysoký hrad stojí 2 TL, doporučuji. Výstup trvá asi deset minut a prolézá se při něm po plechových schodech různými jeskyňkami v obvodu skály. Místy je potřeba držet se masivních řetězů. Výsledek stojí za to, shora je výborný rozhled. Žádné obytné prostory hradu se nezachovaly, ale v horní části některé vytesané prostory místnosti připomínají.

Navštěvovaným místem je stará zástavba v údolí pod hradem (jeskyňky a padající domky jako všude), ve které se ještě bydlí. Údolí, kterým protéká potůček, je často fotografováno, protože je to fakt malebné, s tím skalním hradem na pozadí. Autobusy vyváží turisty na protější prázdnou náhorní planinu, aby si to mohli pěkně vyfotit. V centru nové zástavby asi 300 metrů od hradu jsou normální turecké obchody. Horší je to s restauracemi. Při návštěvě v roce 2008 jsme našli jenom jednu hotelovou restauraci, zoufale předraženou. Nakonec se jako nejlepší nabídka ukázalo jídlo z mnoha stánků rychlého občerstvení a pekáren, ve kterých se stravují i místní. V roce 2014 to bylo lepší, najedli jsme se v hospůdce pod náměstím, ale i přímo na náměstí u parkoviště vypadalo jídlo solidně. Nabídka ubytování středně dobrá, internet.

Ortahisar neleží na žádné hlavní silnici (ze silnice z Goreme do Urgupu se musí odbočit), což Ortahisaru dodává příjemný klid.

Gomeda Vadisi je dlouhé pusté údolí mezi Ortahisarem a Mustafapasou. Po dně teče potok, přes potok prochází tak tak schůdná pěšina a v okolních skalách jsou vytesány desítky jeskyní. Výjimečně pestrá a živá příroda. Asi nejhezčí místo Kapadokie, které jsem navštívil. Máte-li volný den a turistickou náturu, určitě si Gomeda Vadisi projděte. 

Ibrahimpaşa je malé městečko postavené na ostrohu mezi dvěma údolími. Leží kousek od Ortahisaru a protože jím prochází jenom jedna silnička, je dost klidné. Nabídka ubytování je horší. V centru stojí dvorec s mešitou a minaretem. Zajímavý mi přišel dvoupilířový most přes jedno z údolí.

Özkonak je jakési podzemní město 15 km severovýchodně od Avanosu. Sám jsem tam nebyl, takže nic víc nevím.

Údolí Mustafapaşa - Cemil - Taşkınpaşa - Sahinefendi je nejdelší kapadocké údolí se skalními útvary. Není sice tak sevřené údolí jako jsou vádí kolem Ortahisaru, ale je to hezká cesta po zajímavých vesničkách. Dá se tu vidět i jiný druh tureckého života než prodavače cetek. Skalní útvary jsou tu všude ve svazích kolem silničky a jsou zpravidla volně přístupné. Zajímavé je to hlavně na kole nebo na skútru, na pěší túru toto údolí úplně není. Cestou je přehrada a nějaký skalní klášter. Obchůdky jsou v každé vesnici, ubytování jen Mustafapaša. My jednou spali venku u jakési vytesané jeskyňky. Ve vesnici Cemil stojí za vidění starý vymlácený kostel, opuštěný pravděpodobně ve dvacátých letech a od té doby chátrající. Dál na jih se dá pokračovat přes kopec do údolí Soğanlı.

Další místa Kapadokie

O jižní části Kapadokie kolem Soğanli, Kaymaklı, Derinkuyu a o údolí Ihlara píšu na samostatných stránkách.

 

Komentáře k této stránce - Kapadokie na diskusním webu najih.cz

kapadokie-cavusin-40449kapadokie-cavusin-40450kapadokie-cavusin-40452kapadokie-urgup-30349kapadokie-urgup-30350kapadokie-urgup-30351kapadokie-urgup-5106kapadokie-zelve-40400-vsupnekapadokie-zelve-40402-vstupne