O Turecku

O Turecku je samozřejmě celý tento web www.turecko.org, ale na téhle stránce je různé povídání. Hlavně popisuju, čím se liší Turecko od Evropy.

Obsah: Rozdíly mezi regiony - Čistota - Pohostinnost - Modlitby - Oblečení - Turecké záchody - Kouření - Armádní a policejní kontroly - Vlajky a svátky - Časové pásmo - Telefonování - Cenzura - Turecká literatura

Rozdíly mezi regiony

Obrovské rozdíly mezi regiony, tak by se dalo čtyřmi slovy Turecko charakterizovat. Istanbul je bohatší a v některých věcech modernější město než třeba Praha. Naopak na východě kolem Vanu je velká chudoba. V kurdských regionech kolem Diarbakiru je válečný stav a obrovská zaostalost. To jsou oba extrémy. Zbytek Turecka je někde mezi tím.

Při normální turistice se člověk dostane hlavně do těch bohatších částí Turecka. Istanbul, Ankara a turistická letoviska na pobřeží jsou úplně bez problémů. Služby perfektní, ceny normální. I když si vyjedete do vnitrozemí Anatolie, třeba do Kapadokie nebo do okolí Trabzonu, je to stále v pohodě -- ceny i mzdy nízké, standard nižší, ale snesitelný. Podrobnější informace o cenách v Turecku.

V Turecku je velmi bezpečno. Paradoxně největší kriminalitu (i když nízkou) tuším v evropské části, v Istanbulu a v letoviscích, protože všude jinde je ještě silná instituce tradiční rodiny. Jediná oblast, která je asi opravdu nebezpečná, je okolí východní hranice se Sýrií, Irákem, Iránem a Arménií. Všude v Turecku jsou lidé extrémně slušní. Policie i armáda je respektovaná.

Čistota

Překvapilo mě, jak je v Turecku čisto. Po zkušenostech z arabských zemí jsem si představoval všude skládky a špínu, ale nic z toho není pravda. Jasně, občas se nějaká ta skládka vyskytne, ale možná v ještě menší míře než u nás. Proto moje klasická stránka s fotkami skládek tak krátká.

Jediná věc, která mě v Turecku překvapila, je velké množství střepů. Turci zřejmě považují rozbitou láhev za uklizenou.

Něco o čistotě už jsem připomněl na stránce o tureckém jídle. Zopakuji tedy, že Turci se před jídlem myjí, mají na to v každé restauraci umývadlo. Také samotní Turci jsou hodně čistotní, i v chudých oblastech vypadají úplně normálně.

Pohostinnost

Turci jsou velmi pohostinní a slušní. O pohostinných obyvatelích se píše v každé oslavné knížce na jakoukoli zemi, ale podle mých zkušeností jenom v Turecku je to pravda. Nedokážu si představit, že by mě nějaký Čech po krátké známosti na ulici pozval domů na čaj. V Turecku je to běžné a Turci to nedělají z vypočítavosti, nýbrž ze slušnosti, či spíše ze srdečné laskavosti.

V turistických oblastech je to samozřejmě trochu jiné, naneštěstí. Zde pohostinnost předstírají obchodníci, aby na zákazníka udělali dojem a něco mu prodali. Všude jinde, a to zejména ve vnitrozemí, je pohostinnost upřímná. V Turecku se skoro stydím za to, že jsem Čech a že jim nemůžu pohostinnost oplatit.

Šli jsme třeba v Kaiseri měnit peníze do banky, Jeroným hlídal kola. Za pět minut, když jsme se vrátili, už se s ním bavil pracovník ochranky místní banky a na patníku stál tác se čtyřmi šálky čaje (dva pro ně a dva pro nás, kdo teprve přijdeme).

V Ürgüpu jsme museli jít spát načerno do sadů, protože padla noc. Snažili jsme se dostat co nejdál od silnice, aby na nás nikdo nepřišel, že mu lezeme do vinice. Ale přišel. Sotva jsem se ráno vzbudil, jsem toho pána s úlekem uviděl. Přinesl nám mandle a rozinky a omlouval se, že nemá čaj.

V případě, že Turek něco nabídne, je slušné poděkovat a naoko odmítnout. Teprve po druhém opakování nabídky se má přijmout. Na to musíte myslet, pokud něco dáváte nějakému Turkovi. On  napoprvé většinou jako odmítne, i když to chce. Je potřeba nabídku opakovat. Teprve je-li odmítnutí opakováno, bere se vážně. Je to sice poněkud škrobené chování, ale je to milé a i trochu zábavné.

Modlitby

Pětkrát denně se ve všech tureckých městech linou z minaretů zpěvy muezzinů. To je pozitivní podání. Dá se to ale říct i tak, že pětkrát denně z reproduktorů umístěných na minaretech vyřvává hodně podobná písnička. Ty repráky jsou hodně ohulené, takže to je tak nahlas, že přitom kolikrát není slyšet vlastního slova. Jak je minaretů ve městě víc dál od sebe, je z toho docela zajímavý ryk. V takových místech, kde nemají muezzina a jeho zpěv přenášejí na dálku a vysílají z více míst najednou, stejná písnička dělá jakoby ozvěnu. Když jsem volání k modlitbě slyšel poprvé, tak se mi líbilo, protože bylo originální a tajemné. Časem jsem se k volání muezzinů stal apatickým. U nás bych na tuhle církev poslal hygieniky, aby změřili nadměrnou hlučnost.

Je ale fakt, že mnoho Turků pečlivě modlitby dodržuje a pětkrát denně se modlí. Jednou jsem v Konyi přišel do nějakého obchodu, ale hned jsem vycouval zpátky za dveře. Majitel obchůdku se totiž intenzivně modlil. Čekal jsem venku, a když jsem viděl, že vstává, už jsem chtěl jít nakupovat. Ale on jenom postál, znovu si kleknul a jel znovu. Střídavě klekal, skláněl se a vstával po mnoho minut. Neodvažoval jsem se ho rušit. (Jak mi prozradila Katka studující v Izmiru, Konya je prý hodně specifická a starobylá, nelze ji brát jako vzorek.)

Není mi úplně jasné, podle jakého klíče se chodí do mešit, každopádně v pátek vídám na různých náměstíčkách desítky lidí klečících na koberečcích. Také si všichni si u češme u mešity umývají nohy.

To, co popisuju, jsou vnější projevy Islámu. Ve skutečnosti Islám formuje tureckou společnost dost zásadním (a v naprosté většině případů kladným) způsobem, takže to fakt nechci zlehčovat. Islámské teroristy opravdu jen tak nepotkáte a nějaké vypatlané fanatiky taky ne. Fanatiků bude asi tolik, kolik je u nás Jehovistů. V Turecku je nyní u moci islamistická strana a její kroky jsou spíše pozitivní. Podrobnější informace o turecké politice.

Kromě toho se asi 20 % Turků deklaruje jako nevěřící a přes polovinu jich je k náboženství apatických, jenom občas zajdou do mešity. Takže podobně jako před pár desítkami let u nás.

Oblečení

Turci se oblékají velmi evropsky. V podstatě evropštěji než Češi. Běžný Turek obléká dlouhé kalhoty a košili s dlouhým rukávem, přes to sako a velmi často i kravatu. Neoblékají se tak dobře kvůli tomu, že by zrovna někam šli, ale prostě normálně. Jenom pracující v určitých profesích (automechanik, pekař, pastýř) mají oblečení jiné, horší a jednodušší. Ženy se oblékají většinou do šatů, zřídka odhalují nějakou část těla kromě obličeje. Jenom v Istanbulu a moderních letoviscích je to jinak, tam se ženy oblékají už dost odvážně. Zdaleka ne všechny ženy nosí na hlavě šátky, jsou spíše v menšině (asi 10 až 20 procent žen má šátek).

Školáci nosí školní uniformy. Získal jsem pocit, že neexistuje žádná centrálně předepsaná podoba školní uniformy, je ale evidentní, že děti z jedné školy mají stejnou uniformu. Obvykle je to košile, kalhoty, kravata a svetr u kluků a košile, sukně a podkolenky u holek.

Zvažujete-li, co si vzít na sebe do Turecka, přemýšlejte normálně. Turci jsou na turisty zvyklí a i když je slušnější mít košili s dlouhým rukávem, nikoho už nepohoršíte krátkým rukávem nebo ustřiženými nohavicemi . Říká se, že v Turecku je výhodné nakupovat slušné oblečení (obleky, kravaty), protože se tu hodně nosí a lidé jsou tu chudší (a tak obchodníci nemohou běžné ceny moc šponovat).

Turecké záchody

Turecký záchod je díra v zemi. Zjednodušeně řečeno. Díra je vybavená hrbolatými nášlapkami, aby člověk nestál na potenciálně mokré podlaze. Většina tureckých záchodů má také normální splachovadlo, jen výjimečně se splachuje hadicí napojenou na kohoutek. Turecký záchod se používá v podřepu.

Ještě než se začnete děsit, jaké je to strašné barbarství, mám tři poznámky:

  1. Turecké záchody jsou hygieničtější než evropské, protože si nikdo nikdy nesedne na počůrané prkýnko.
  2. Úklid tureckých záchodů je mnohem efektivnější, protože po umytí lze podlahu postříkat z trysky vodou. Žádné šmrdlání mokrým hadrem jenom tam, kam je vidět.
  3. Všude, kam hodně chodí Evropané, jsou normální evropské záchody. To znamená všechny hotely i lepší restaurace. Na mnoha veřejných toaletách, kde je více kabinek, je aspoň v jedné evropský záchod.

Problém veřejných toalet s evropskými mísami je ten, že je někteří Turci neumějí používat. Neumějí zvednout prkýnko a občas si i na mísu stoupají. Ale to opravdu jen občas.

V tureckém vnitrozemí je normální, že některé restaurace nemají vlastní toalety. Jednak se asi snaží šetřit, ale spíše je to věc hygieny. Hosty obvykle posílají do nedalekých veřejných toalet (jsou v Turecku mnohem častější než třeba u nás). Na veřejných toaletách se platí pár desítek krejcarů. Naopak v každé restauraci je umývadlo na omytí rukou.

Když v nouzi hledám toaletu, nejlepší je vždycky zamířit k mešitě. U mešity je téměř vždy veřejná toaleta a zdroj pitné vody.

Kouření

Turci kouří hodně. Nepříjemně hodně. Ještě víc než Češi, takže to už je co říct. Nevím, jak mají drahé cigarety, ale asi moc ne, protože se tu pěstuje tabák a těžko by uhlídali vysoké spotřební daně.

Ovšem od 19. července 2009 platí zákaz kouření v restauracích. Už od července 2008 mají nějaké omezení kouření na veřejných místech. Dokážu si představit zákaz kouření v Irsku a v Belgii, dokonce i v Portugalsku to jakž takž proběhlo dobře, ale jsem fakt zvědav, jak to zvládlo Turecko v létě 2009. Restaurace by se pak měly stát mnohem příjemnějším místem pro trávení času. Hlavní zlepšení bude asi ve vnitrození a ve velkých městech, v turistických letoviscích to v restauracích plných slušných západních turistů problém nebyl, už protože většinou mají velkou zahrádku.

Aktualizace 2010: tak jim to nekouření docela jde. Skoro všude mají velký plakát Cigara içilmez (nebo tak nějak). Z asi pěti hospod, kde jsem se nachomýtnul, kouřila jedna servírka (od pohledu notorička). Takže v pohodě. V hotelích na recepci je to horší, tam se vesele kouří i vedle cedule.

Armádní a policejní kontroly

Armáda kontroluje linkové autobusy a auta na východě země a občas i v centrální Anatolii. Kontrola autobusu probíhá prostě tak, že pár vojáků zastaví autobus, jeden voják přijde dovnitř, hezky pozdraví a začne kontrolovat doklady. Po nás jako po turistech nikdy nic nechtěli, turisté se prostě nekontrolují (stejně tak je to mimochodem v Tunisku). Armádní kontroly jsou zřejmě prevencí před dezertéry nebo kurdskými extremisty.

Každé důležitější místo, kde se scházejí lidé, je bedlivě sledováno policií. Důvody jsou bezpečnostní, nikoli politické. Na větších autobusových nádražích je běžné, že jsou lidé kontrolováni při vstupu do haly nádraží, musejí procházet přes bezpečnostní rám a občas i ukazovat vnitřek zavazadel. Není to nic nepříjemného, příslušníci policie jsou slušní. Mně to naopak dodávalo pocit extrémního bezpečí.

Dopravní policii je občas vidět na křižovatkách. Neměl jsem si nimi nic do činění a nevím, zda jsou přísní či úplatní (oceními informaci). Často se uvádí, že nepříjemní policisté a celníci jsou na bulharských a řeckých hranicích.

Vlajky a svátky

Turci slaví státní svátky mnohem vážněji než my. Před státními svátky se na budovách a stožárech mohutně vyvěšují turecké vlajky, mnohdy jsou to vlajky obřích rozměrů. Samozřejmě také podobizny Atatürka. Mám pocit, že tuhle výzdobu Turci moc nesundávají a nechávají ji vyvěšenou pár měsíců až do dalšího svátku. A pak ještě do dalšího. Výsledkem je, že po celém Turecku stále visí turecké vlajky ve značném počtu. Turecká vlajka je červená s bílým půlměsícem a hvězdou. Je velice podobná některým vlajkám dalších islámských zemí (například vlajce tuniské).

Svátky, kdy se nepracuje:

  • Protože je Turecko sekulární a evropský stát, nový rok se slaví normálně 1. ledna. Název svátku je Yilbaşi (čti jilbaši).
  • 23. dubna je den dětí, který se oficiálně jmenuje Den nezávislosti. Pro děti se v ulicích dělá spousta atrakcí, děti jsou ve svátečním, je to pěkné. Berou to vážně. Svátek se jmenuje Ulusal Egemenlik ve Çocuk Bayrami.
  • 19. květen je zároveň den sportu a mládeže a zároveň vzpomínkou na Mustafu Kemala Atatürka (má narozeniny). Všimněte si, jak Turci spojují příjemné s "užitečným". (Gençlik ve Spor Günü.)
  • 30. srpna se slabí Den vítězství, přičemž jde o den vítězství nad Řeky asi v roce 1923. (Zafer Bayrami.)
  • 29. října je Den republiky, což se dobře pamatuje, protože je to 1 den po našem 28. říjnu. Připomíná vyhlášení republiky Atatürkem v roce 1923. (Cumhuriyet Bayrami.)
  • pohyblivé islámské svátky jsou svátek cukru (Şeker Bayrami, většinou prosinec) a svátek obětování (Kurban Bayrami, leden)

Další svátky jsou pracovní, aspoň myslím. Armádní svátky: den námořnictva je 1. červen, den armády je 26. srpen. Výročí Atatürkovy smrti se vzpomíná 10. listopadu, kdy se po celé zemi v 9.05 drží minuta ticha.

Kromě státních svátků je potřeba počítat se svátky islámskými s pohyblivým datem. Tyto svátky se řídí lunárním kalendářem asi jako naše velikonoce, takže se termíny dají určit pouze přibližně a datum mají pohyblivé. Islámské svátky ale zdaleka ne všichni Turci dodržují. Hlavní svátek je postní měsíc Ramadán, který každoročně vychází na jinou dobu, protože se odvozuje od lunárního měsíce. Ramadán asi znáte, za světla se prostě nesmí jíst, jí se večer. Cestovatel si prý ale během Ramadánu nemusí vůbec ničeho všimnout, protože Ramadán málokdo dodržuje úplně striktně a restaurace fungují. Ramadán končí svátkem cukru, kdy je volno, rozdávají se bonbóny a scházejí se rodiny. Dva měsíce po konci Ramadánu se dělá slavnost obětování, což je podobná řezničina jako naše vánoční pojídání kaprů, akorát Turci si doma místo kaprů zabíjejí ovce nebo jiná zvířata. Taky na to mají volno.

Všední dny a víkendy jako v Evropě

Znovu připomínám, že Turecko je evropská země. Normálně mají víkend, takže volno v sobotu a v neděli. A stejně jako u nás, i v Turecku jsou restaurace a supermarkety otevřeny každý den.

Časové pásmo

Čas mají v Turecku posunutý o hodinu dopředu. Když je u nás 8 hodin, v Turecku už je 9. Dá se to pamatovat podle toho, že sluníčko je v Turecku dřív. Ve stejném časovém pásmu leží také Řecko a Bulharsko. Turecko zavádí letní čas přibližně ve stejném období jako je to běžné v Evropské unii, ale obvykle o půlnoci mezi nedělí a pondělím (takže lidi v pondělí chodí pozdě do práce).

Telefonování a data

Přeneseno na samostatnou stránku o tureckých simkách, mobilních datech a roamingu.

Cenzura

V Turecku je cenzurován Internet. V Turecku (přesněji přes turecké dns nebo proxy servery) se nedostanete například na server youtube.com (to platilo v letech 2008 až 2010, nově též v roce 2014). V knize 'Jak myslí Lary Page a Sergej Brin' jsem k tomu našel tuto informaci:

"... Tureční úředníci nedávno požadovali na Googlu, aby po celém světě blokoval videa porušující turecké zákony tím, že urážejí zakladatele moderního Turecka Mustafu Kemala Atatürka. Google nejprve na turecké stížnosti reagoval tím, že urážlivá videa zablokoval pouze v Turecku. V červnu 2008 však turečtí představitelé požadovali, aby Google dotyčná videa blokoval po celém světě, a tak chránil práva a cítění Turků žijících v zahraničí. Google na to odmítl přistoupit, a tak turečtí cenzoři zablokovali v rámci Turecka přístup na Youtube."

(Richad L. Brandt, 2009, ISBN 978-80-251-2822-0) Jenom pro úplnost dodávám, že majitelem Youtube je firma Google (bez této znalosti citát nedává moc smysl).

Kromě serveru Youtube jsem objevil na několik dalších menších webů, které jsou blokované v Turecku. Záměrně jsem kvůli tomu zkoušel navštívit mně známé pornoservery a ty jsou blokované.

Aktualizace 1. listopadu 2010: Youtube je z Turecka už přístupný, protože problematické video údajně z youtube zmizelo.

Aktualizace září 2012: Zdá se, že Turci blokují český Seznam a všechny jeho subdomény.

Aktualizace jaro 2014: blokovaný je týden před volbami Twitter, potom také Youtube. Blokace Twitteru po 14 dnech zrušena, Youtube blokováno dál.

Turecká cenzura stále blokuje 4 až 6 tisíc webů kvůli obsahu. Jde o pornografii, prostituci, gamblerství, ale údajně i o weby politické opozice. Chcete-li v Turecku používat Youtube, zkuste si přenastavit DNS servery nebo jeďte přes VPN.

Turecká literatura

Předním a nejpřekládanějším představitelem turecké literatury je Orhan Pamuk (* 1952). V roce 2006 dostal nobelovu cenu za literaturu. Do češtiny bylo přeloženo pět jeho knih: Sníh, Istanbul - vzpomínky na město, Jmenuji se Červená, Bílá pevnost a Nový život. Těším se na překlad nejnovější knihy Muzeum nevinnosti.

Pro studium Tureckých reálií je asi nejzajímavější Sníh. Odehrává se ve východoanatolském městě Kars. Bude to znít jako klišé, ale je to příběh o lásce a zradě, i když to tak dlouho vůbec nevypadá. Velkou část příběhu pokrývá popis fiktivního lokálního povstání v devadesátých letech (tedy nedávno), což poskytuje zajímavý pohled do lokální turecké politiky. Určitě doporučuju.

Další turečtí spisovatelé, kterým bylo něco přeloženo do češtiny:

  • Yasar Kemal, Jestřábi se zlatými pery
  • Aziz Nesin: Ulice Istanbulu
  • Serdar Özkan: Ztracená růže
  • Feridum Zaimoglu: Lásky žár
  • Gül Irepoglu: Levní
  • Zulfu Livaneli: Štěstí
  • Zafer Şenocak: V novém světě

Názvy Turecka a turečtiny

Hledáte-li něco o Turecku, může se hodit slovníček:

česky Turecko turecký turečtina
anglicky Turkey Turkish Turkish
turecky Turkie Türk Türkçe

S anglickým slovem Turkey je trochu problém, protože to kromě Turecka je označení pro krocana.