Cestování po Turecku

Obecně hodnotím dopravní možnosti v Turecku jako výborné. Dostanete se, kam potřebujete.

  • Síť moderních dálkových autobusů doplňují ve městech starší autobusy MHD a menší mikrobusy, kterým se říká dolmuše (dolmuşe).
  • Ve větších městech mají tramvaje a říkají jim někdy "metro", jinde mají metro opravdové (např. v Izmiru).
  • Taxíky chytnete často, jsou výrazně levnější než u nás.
  • Tam, kam veřejná doprava nejezdí, se dá stopovat, Turci stopaře berou.
  • Půjčovny automobilů a motorek najdete hlavně ve větších turistických centrech.
  • Na větší vzdálenosti se Turci normálně dopravují letadly.
  • Vlaky jsou tiché a pohodlné.
  • Přes Bospor v Isanbulu jezdí osobní trajekty za pár šupů.
  • Podél pobřeží a do Řecka jezdí dálkové trajekty, které jsou ale dost drahé.
  • Taky jsem po Turecku zkusil jezdit na kole a je to náramná legrace.

Dopravu v Istanbulu probírám na samostatné stránce.

Obsah: autobusy - minibusy - MHD - taxi - vlaky - lodě - autem - stopem - na kole

Dálkové autobusy

Něco jako IDOS na autobusy je turecká stránka www.neredennereye.com (turecky odkud-kam).

Běžné dálkové autobusy jsou v Turecku na vyšší úrovni než u nás, dá se to možná porovnat s našimi autobusy od Student Agency. Jezdí přes den, ale i přes noc. Mezi Turky je ježdění přes noc (z východu třeba do Ankary nebo do Istanbulu) docela oblíbené.

V autobusech se číslují sedadla a čísla se vyznačují na jízdence. Pasažér má na svoje sedadlo právo a může vyhodit někoho jiného, kdo mu zasedl místo. Pokud na jízdence číslo sedadla vyznačeno není (což se stává zřídka), pak to znamená, že si můžete sednout kamkoli. Když autobus vyjede a řidič ví, že má volná místa (neprodala se, nebo někdo nedorazil), nabírá lidi na zastávkách cestou, kteří tedy místenku pak nemají a sedají si, kde je volno. Zmatek může nastat v případě, že někdo s místenkou přistoupí později, ale viděl jsem to jenom jednou.

Číslování sedadel není úplně samoúčelné. Jednak se tím zajišťuje, že se neprodá více lístků, než kolik je v autobusu sedadel (lístky na stání se neprodávají). Za druhé neznámý muž podle tureckého zvyku nesmí v autobusu sedět vedle neznámé ženy. Pokud si v autobusu, ve vlaku nebo v dolmuši sednete vedle pasažéra opačného pohlaví, způsobíte tím společenský prohřešek.

V dálkovém autobuse, i kdybyste jeli třeba jenom 20 km, dostanete občerstvení. U horších společností je to alespoň pohárek vody (voda se v parných měsících hodí), častěji se ale občerstvení skládá z baleného zákusku (něco jako náš biskupský chlebíček) a teplého nápoje -- obvykle je na výběr mezi instantní kávou a čajem. Sedačky kvůli tomu mají sklápěcí stolečky s otvorem na plastový kelímek. V každém autobusu je kromě řidiče, který se stará jenom o řízení, také průvodčí. Průvodčí obsluhuje pasažéry, nakládá bagáž, kontroluje jízdenky a prodává lístky těm, kdo nastoupí později.

Když se jede déle než hodinu, dělá se vždy přestávka. Někde na autobusáku nebo podobném stanovišti s obchody a toaletami. Přestávka bývá dlouhá i 20 minut nebo čtvrt hodiny.

V autobusu za jízdy obvykle hraje televize, většinou zprávy přijímané přes satelit, někdy reklamy a někdy rodinné seriály. Jak není turecky rozumět, ani to moc neruší. Před vyjetím obvykle tiše hraje turecká popová hudba.

Autobusové nádraží se turecky nazývá otogar (podobně jako v jiných jazycích, bulharsky je to автогара, portugalsky autogar; podobné slovo otopark znamená turecky parkoviště). Je dobré rozlišovat mezi pojmy otogar terminal a normální otogar. Otogar terminal znamená velký autobusák, ze kterého spoje vyjíždějí a na kterém končí. V posledním desetiletí si téměř každé větší město pořídilo nový otogar někde na periférii klidně i pár kilometrů za městem a starý otogar se používá třeba jenom jako stanoviště dolmuší a minibusů. Opravdu velká města mají otogarů i více a musí se mezi nimi přejíždět městskou dopravou (Konya, Istanbul). Některá města si naštěstí nechávají starý otogar poblíž centra (například Alanya).

V případě, že dojedete na otogar terminal, který je někde za městem, byste měli teoreticky mít nárok na bezplatné svezení do centra tak zvaným servisním autobusem (servis bus). V praxi to skutečně funguje, ale někdy je to horší, zejména pokud se na servisní autobus musí čekat, a tak je kolikrát lepší jet dolmuší.

Prodej jízdenek, pokud jedete z otogaru, probíhá někde uvnitř v hale na přepážkách. V každém větším otogaru má svou přepážku mnoho různých autobusových společností. Autobusová doprava je v Turecku soukromá a velmi decentralizovaná. To ale nevadí, na autobusáku stačí říct cílovou zastávku a pokud vás neobslouží u první přepážky, odkážou vás na jinou. Dost často vám s nalezením přepážky pomůže naháněč lelkující u vchodu do haly, který za to od společnosti dostane provizi.

  • Pokud mají ceny všude stejné, je jedno, k jaké přepážce zamíříte. To se stává často, že to prodávají férově. To ale předem nikdy nevíte.
  • Existují totiž místa, na kterých se cena téže jízdenky liší podle toho, kdo je prodává. Třeba na hlavním otogaru v Istanbulu. Jestli si prodejce připočítá provizi (asi 15 %), tak to budete mít dražší. V takovém případě je fajn znát název dopravce a zamířit přímo k jeho stánku. Ale ten název se nepovede zjistit, protože všichni tvrdí, že oni jsou ti dopravci. Takže tam informace stojí 15 % ceny. 

Výjimečně se stane, že pracovník na přepážce tají existenci konkurenčních spojů. To se pozná podle toho, že doporučuje čekat extrémně dlouho (několik hodin). V takovém případě je lepší zeptat se i u jiného okénka, jestli nejede něco dřív. Ale stává se to opravdu zřídka, protože jednotlivé společnosti spolu mají smlouvy, že si navzájem přes počítačový systém lístky přeprodávají (většinou) za stejné ceny. Překvapilo mě, jak dobře pracovníci na přepážkách hovořili anglicky.

Na větších otogarech jsou u vstupních dveří do haly bezpečnostní kontroly. Normálně rámy na detekci kovů a rentgen na zavazadla. Viděl jsem to leckde, vzpomínám si, že určitě v Kayseri a v Antalyi. Jde o bezpečnostní opatření, protože v devadesátých letech měli teroristické útoky právě na autobusových nádražích. Překvapilo mě, že se hala otogaru obvykle dá obejít a vejít dovnitř bez kontroly zadním vchodem od autobusů. 

Není problém převážet autobusem větší zavazadla, dávají se dolů a neplatí se za ně. Turci výborně rozumějí slovu "bagáž". My jsme takhle v nákladovém prostoru autobusů normálně bez větších problémů vozili jízdní kola.

Ceny lístků na autobus přibližně odpovídají jedné české koruně na kilometr, je to tedy podobně drahé jako u nás. Ovšem s větším komfortem, protože na rozdíl od českých zemí tu výše jízdného a vstup na trh nejsou regulovány zákonem, což má pozitivní dopad na kvalitu.

Jedinou vážnou výhradou, kterou je možno mít proti tureckému systému dálkových autobusů, je neexistence jízdních řádů. Nic jako český Idos neexistuje, pouze neoficiální verze (nejlepší turecký idos je neredennereye.com). Dokonce nemají ani vyvěšené jízdní řády na zastávkách, tištěné řády se nevydávají. Jediné spolehlivé informace se dají získat pouze na otogaru, případně nespolehlivé informace v terénu od místních obyvatel nebo v infocentru. Telefonovat na otogar je dost nejisté, protože tak dobře anglicky (německy, rusky, francouzsky) zase nerozumějí. Na otogaru mají přehled pouze o linkách, které prodávají. Žádost na nalezení navazujícího spoje vede k tomu, že úředník někam telefonuje a pak řekne, že sice neví kdy, ale že tam asi něco pojede, protože navazující linka existuje. Kromě toho, že nelze zjistit časy spojů, může být problém také v tom, že bude spoj vyprodaný, případně poslední volné sedadlo je pouze pro ženu (protože vedle už žena sedí). I tak se obvykle vyplácí chodit na autobusové nádraží na slepo a prostě doufat, že něco pojede. Na hlavních tazích mezi velkými městy to totiž jezdí velmi často.

Minibusy a dolmuşe

Rozdíl mezi mikrobusem, minibusem a dolmuší je velmi matný. Jako dolmuşe se prý označují mikrobusy s osmi až patnácti sedadly, které jezdí po městě na pravidelné trase v nepravidelných časech. Startují ve chvíli, kdy se naplní, nebo když už si myslí, že by měly jet. Slovo dolmuşe prý v turečtině znamená "přeplněno", což můžu potvrdit. Například ve městě Konya jsem jel dolmuší, kde si lidi skoro stáli na hlavách. Dolmuše stojí pár šupů, obvykle něco přes jednu novou liru, takže kolem 15 Kč. Platí se řidiči při nástupu, pasažér nejblíže za řidičem funguje jako spojka při vracení drobných. Stanoviště dolmuší se startovní zastávkou se označuje velkým písmenem D.

Minibusy jezdící mezi městy se někdy také označují jako dolmuşe, častěji ale prostě jako minibusy (minibüs). Někdy jezdí v pravidelných intervalech, někdy když se naplní. Cena za kilometr je u těchto meziměstských minibusů zhruba stejná jako cena autobusu, takže po přepočtu asi 1 korunu za kilometr, možná o chlup víc. Na rozdíl od městských malých dolmuší tyto meziměstské minibusy dovolují přepravovat bagáž v nákladovém prostoru, čehož cestující bohatě využívají. Kromě přepravy cestujících přepravují řidiči také balíky, pravděpodobně tak neoficiálně konkurují státním poštám Ptt. Cena za přepravu balíku na konečnou stanici (kde si jej známý vyzvedne) je pravděpodobně stejná jako cena za člověka. Na rozdíl od městských dolmuší jsem si nevšimnul, že by v meziměstském minubusu někdo při jízdě stál. Když je plný, tak meziměstský minibus prostě na mávání nezastaví.

Na dolmuše i minibusy je zvykem mávat úplně kdekoli, klidně mimo zastávku. Mimo zastávku se vlastně mává i na velké autobusy. Do většiny míst jezdí aspoň dva dolmuše denně, často i mnohem víc. Poslední jezdívají večer mezi 19. a 23. hodinou. Při nástupu je potřeba dávat pozor, kam to vlastně jede, a pořádně se zeptat. Pravidlem "odjezd, když se naplníme" mi meziměstké turecké minibusy připomínají tuniské louage.

V minibusu se platí buďto při nástupu, při jízdě, nebo při vystupování. Řidič má přehled. Placení lze vyvolat tureckou frází "ne kadar?", tedy "kolik to stojí?"

MHD

Ve spoustě měst jezdí místo městských autobusů prostě dolmuše. Někde (hlavně na východě) mají také normální městské autobusy v červenobílém provedení, které jsou zajímavé tím, že to jsou totální vykopávky.

V Istanbulu mají tramvaj, která má status rychlodráhy a je i v plánku metra. Legrační je systém turniketů na tuto dráhu. Turnikety oddělují placené nástupiště od neplaceného, ale protože tramvaj musí na zastávku přijet po kolejích, dají se turnikety po kolejích také normálně obejít. Zastávky vypadají hodně podobně jako pražské zastávky tramvaje, akorát jsou ohrazené plůtkem. Nevím, jak kontrolují, aby jim lidi ty turnikety neobcházeli. Asi jsou zvyklí na poctivé pasažéry. Někde je na stanici policejní hlídka, která kouká, ale zdaleka ne na všech.  Další informace o Istanbulském metru a tramvajích mám na stránce Doprava v Istanbulu.

Ve večerních hodinách mohou být istanbulské rychlodráhy narvané víc jak tramvaje v Praze během povodní. Kromě těchto rychlodrah se po Istanbulu nově jezdí také metrem, autobusy, pobřežním vlakem a trajekty. V Antalyi mají pomalé tramvaje s jen jedněmi kolejemi, takže na sebe protijedoucí soupravy čekají na prostřední výhybkové stanici, kde se mohou na dvou kolejích vyhnout. Aktualizace 2011: už mají krásnou novou tramvajovou linku, která zajíždí na otogar. No a v Izmiru jsem se svezl opravdovým metrem.

Taxíky

Taxíky sice mají nějakou zákonnou nejvyšší sazbu za kilometr, ale přišlo mi, že je lepší domluvit konečnou částku při nástupu. Cestující neznalý trasy se požadavkem tarifu podle taxametru vystavuje riziku, že taxíkář bude jezdit kapku dokolečka, aby si vydělal víc. Taxíky ostatně požadují rozumnou částku, například z centra Antalye na letiště chtěli 28 YTL, což vychází tak na 30 Kč za kilometr (to odpovídá maximální regulované taxe v Antalyi). Ve vnitrozemí jsou taxíky lacinější, skoro o polovinu. V noci jsou ceny taxíků vyšší. Taxikáři umějí dobře anglicky nebo německy.

Letadla

Turecko je země velká jak kráva, takže Turci považují za normální po své vlasti létat. Dovolit si to mohou samozřejmě jen střední třídy a spíše obyvatelé západní části Turecka, ale létají opravdu hodně a běžně. Většinu vnitrostátních letů zajišťují státní Turecké aerolinie (Turkish Airlines, turecky Türk Hava Yollari, tedy THY), na několika linkách působí i soukromí dopravci, například Anadolu Jet. Není problém najít každodenní spoje z lokálních letišť do Ankary a Istanbulu, jinam to ale z menších letišť moc nelétá.

Na vnitrostátní lety je potřeba přejít na letišti v Istanbulu nebo v Ankaře domácí terminál (anglicky domestic terminal). Některá letadla soukromých dopravců létají ze druhého istanbulského lešitě Sabiha Gökçen, které leží na asijské části. Ceny vnitrostátních letenek jsou celkem v pohodě, protože východní letiště mají malé poplatky a protože soukromí dopravci tlačí cenu dolů, ale samozřejmě je výhodné nakupovat letenky s předstihem, případně v balíčku s letenkou z Česka.

Zkuste hlavně Anadolu Jet http://www.anadolujet.com/aj-EN/index.aspx

Já jsem se v Turecku proletěl náhodně zakoupeným letem z Diyarbakiru do Antalye a byla to paráda.

Více se letecké dopravě věnuju na stránce o tom, jak se do Turecka dostat letadlem.

 Vlaky

Dálkové vlaky jsou rychlé, příjemné a relativně levné. Lokálky jak kde, některé jsou prý horší než ty u nás. Svezl jsem se ale velmi příjemným lokálním vlakem z Izmiru přes Selçuk do Aidnu, přičemž vlak byl tichý, rychlý a znatelně levnější než minibus na téže trase. Nádraží čistá, jelo to včas, všechno v pohodě.

Vlakové nádraží i zastávky jsem viděl také v Istanbulu, kde vlaky jezdí kolem pobřeží hlavního poloostrova Fatih. Neměl jsem ale tu čest se svézt.

Lodě

Na pobřeží Egejského a Marmanského moře a hlavně v Istanbulu se hodně jezdí po vodě. Rychločluny jsou něco jako autobusy, trajekty jsou pomalejší velké lodě. Některé trajekty vozí automobily, například přes zálivy Marmanského moře nebo přes Dardanely. Větší lodě jezdí na Řecké ostrovy, ale jsou dost drahé, protože operují na monopolním trhu a protože se v přístavu dělají velmi přísné hraniční prohlídky. V Černém a Levantském moři se tolik lodí nepoužívá. Stejně jako do vlaku si i na loď můžete bezplatně vzít těžkou bagáž nebo kolo.

Výletní lodě jsou ještě jiná kapitola. Můžete si udělat výlet buďto po moři pseudohistorickou lodí (třeba pod Antalyjské vodopády), výlet po nějaké řece (Manavgat), výlet s obědem po Bosporu nebo výlety na koupání a pozorování přírody, například ve Fethii nebo v Kusadasi. Ceny jsou různé, obvykle po přepočtu několik málo stovek. Bospor jsem viděl od 9 TL, což je stovka, výlety kolem ostrovů a národních parků stojí 25 TL. Je to většinou i s jídlem během cesty nebo při zastávce.

Autem

Všude, kde jsou turisté, jsou i půjčovny aut. Namátkově zjišťované ceny mi přišly relativně velmi vysoké, což provozovatelé půjčoven vykládají jako nutnost, protože mají drahá auta a hlavně drahé pojištění. Za denní půjčení podprůměrných aut chtěli kolem 30 euro denně, což je průměr Středomoří. Auto z půjčovny se vyplatí třeba na projíždění národních parků nebo rozptýlených řeckých památek na jižním pobřeží, protože jinak se ty mnohakilometrové přesuny nedají rozumně stíhat (leda stopem, což můžu potvrdit). Možná i motorka nebo skútr z půjčovny je dobrý nápad, ale nemaje motorky rád, nic víc na toto téma nevím.

Přijet vlastním autem do Turecka myslím není rozumný nápad. Možná tak ještě odbočit cestou Bulharskem v Carevu do hor a projet si evropskou část Turecka a okraj Istanbulu, možná ještě do Ankary nebo do okolí Izmiru, ale dál bych se nevydával. Nejde jenom o papírování na hranicích (obrana tureckých lobbyistů před dovozem aut). Přijíždíte-li vlastním autem, musí být v techničáku uvedeno vaše jméno. Pokud je tam jméno někoho jiného, musíte mít od majitele podepsanou plnou moc o dovolení používat vozidlo. Dále k vjezdu do Turecka potřebujete zelenou kartu (nebo na hranicích zaplatit mastné pojištění) a mezinárodní řidičák. Při vjezdu do Turecka by měli úředníci zaznamenat vozidlo do pasu. Pokud vůz nezapíšou, mohou se objevit problémy při opouštění Turecka.

Turci obecně jezdí velmi nedbale, porušují předpisy, jezdí často na červenou a nevadí jim nějaký ten drobný ťukanec. Neblikají, ve dne nesvítí, troubí kvůli každé blbosti. Blikání světly neznamená dání přednosti, ale naopak "teď jedu já". Ve větších městech jsou zácpy ráno, zácpy přes den a zácpy večer. Nehodovost je vyšší než v každém státě EU vyjma Portugalska (čemuž se nedivím, protože v Portugalsku je to ještě větší džungle). Skoro všechna auta, která jsem v asijské části Turecka viděl, byla nějakým způsobem někde nabouraná, i když třeba drobně. Z toho vyplývá, že se řidiči nebojí naťuknout svá auta klidně znovu. Příjemně mě překvapila všudypřítomnost opraven aut a motocyklů, ale těžko říct, zda by si poradili s evropskými auty. V Turecku se pod licencí vyrábí Renault, značka Škoda má dobrý zvuk a je k vidění.

Dálnice v Turecku jsou zpoplatněné. Mají tam terminály jako v Itálii, viděl jsem na nich čekat auta, autobusy projížděly rychle. Terminály jsem viděl jenom v okolí Istanbulu, odjinud si je nepamatuju. Víc o placení tureckých dálnic nevím.

Také se říká, jak nepříjemné je střetnutí s dopravní policií. V Turecku to možná funguje stejně jako na Balkáně nebo v Rusku, kde dopravní policista prostě auto zastaví a chce zaplatit. Důvod k zaplacení si klidně vymyslí, vždycky najde nějakou drobnost. S vlastním autem bych se to bál podstoupit, kdežto auto z půjčovny, pokud má v pořádku papíry, je přeci jen problém té půjčovny. Ale nevím, tohle znám jenom z doslechu a možná už se to změnilo.

Kvalita silnic v Turecku mě příjemně překvapila. Silnice jsou tu jednoduše řečeno v průměru mizerné, ale čekal jsem, že to bude mnohem horší. V Anatolii mají na silnice spoustu místa, takže nové silnice se staví rovnou čtyřproudové. Pravda, často nejsou namalované čáry, v silnici jsou díry a krajnice se skládá pouze z nezpevněné části. Na druhou stranu hlavní tahy a nové silnice jsou kvalitní, z velmi dobře hutněného asfaltu a s kvalitním kamenivem. Istanbul je v pohodě, Izmir nebo Antalya taky. Když samozřejmě sjedete na nějakou okresku, tak nemůžete čekat žádnou slávu. Ale pokud někam ukazuje cedule s kilometrovníkem, bude tam asfalt až do konce. Kolem Kayseri v Kapadokii už byly silnice horší. Na východě kolem Vanu nebo Trabzonu to překvapivě není o moc horší, jenom je prostě silniční síť trochu řidší.

Pokud plánujete jet autem od nás, může se vám hodit stránka do Turecka autem.

Předpisy jsou podobné jako u nás. Chodec na přechodu nemá přednost. Rychlosti jsou v obci 50, mimo obec 90 a na dálnici 120 km/h.

Mezinárodní poznávací značka (MPZ) Turecka: TR. Česko má MPZ: CZ.

Stopem

Docela to jde. Sice se nedá moc povídat s řidiči (málokdy umí anglicky nebo německy tak dobře, aby to bylo na rozhovor), ale berou. Slyšel jsem o stopování v Turecku dvě věci, které se mi nepotvrdily. Zaprvé že Turci za svezení vyžadují zaplacení. Není to pravda, stává se to výjimečně, když sveze náklaďák. Když se mi to stalo poprvé, byl jsem z toho překvapený tak, že jsem jim dal víc, než kolik by mě stál autobus, ale z asi padesáti stopů, které jsem v Turecku absolvoval, se mi to stalo jednou jedinkrát. Za druhé jsem slyšel, že prý neberou na trasách, kde jezdí autobusy. To mi taky přijde, že není pravda. Hlavně je asi potřeba dát jasně na vědomí, že nečekám na autobus a že mávám fakt jako stopař. Turci prostě berou stopaře hodně a zdálo se mi, že i vstřícněji než Češi. Navíc jsem občas stopoval s jízdním kolem, ale o to víc mi přišli fajn.

Svízel stopování v Turecku je ta, že po většině tras jezdí minibusy, na které se normálně mává jako při stopování. Zdejší řidiči, hlavně na víceproudých silnicích, se tedy často domnívají, že mávám na nějaký minibus, nebo že si normální auto pletu s minibusem. Nebo mi naopak zastaví minibus a naprosto samozřejmě očekává, že nastoupím, když jsem (na něj) mával. Hm, to se pak nastoupit skoro musí. Z toho vyplývá, že jsem začal jezdit kombinovaným stopem. Když přijel minibus, jel jsem prostě minibusem a zaplatil. A normálním stopem jsem jezdil na trasách, kde minibusy nejezdí.

Můžete se podívat na mou stránku o cestování autostopem, jestli vás to zajímá.

Přidám trochu stopařské latiny. 21. dubna 2011 jsem ve východním Turecku při toulkách po starých gruzínských kostelech mezi Yusufeli a Erzurumem šestnáctkrát mávnul a svezl jsem se z toho dvanáctkrát. Během jediného dne! Skončilo to pozváním k někomu domů na nocleh. Inu Turecko. (fotky z toho mám někde na cesty.yuhu.cz/turecko.html

Na kole

Při mé první návštěvě Turecka jsme s sebou měli kola. Zpočátku mě překvapovalo, jak hodně na nás troubili. Turků jezdí po Turecku na kolech hodně (obzvlášť ve vnitrozemí), ale žádný z nich nenosí cyklistickou přilbu. Podle toho poznali cizince a troubením zdravili. I místní pěší nás zdravili, zpravidla velmi vstřícně. Ve vnitrozemí je turista rarita, natož na kole. I na pobřeží trochu nevěřili.

Nevýhody cestování po Turecku na kole:

  • Museli jsme si kolo do letadla zabalit a nechat přiletět (nejlépe letadlem jako sportovní potřebu, případně jako běžnou bagáž), půjčovny bicyklů jsem v Turecku nikde neviděl (kromě Göreme),
  • byli jsme středem pozornosti,
  • řidiči na nás troubili,
  • v kopcovitém terénu (NP Olimpos, Kapadokie) je to relativně náročné,
  • po turistických cestách, kde není asfalt, se jezdit moc nedá, nebo blbě,
  • minibusy kola neberou,
  • prodejny cyklistických potřeb se omezují na výměnu duše, cokoli složitějšího není k sehnání (cyklistické rukavice téměř neznají, blikačka ani náhodou, helmy zavedli teprve nedávno).

Ale má to i přednosti.

  • První výhoda je, že se tak cestuje relativně rychle,
  • můžete kdykoli zastavit a kochat se, potkáváte lidi,
  • dostali jsme se na místa, které by se jinak navštívit moc nedaly (například kaldera Meke Gölü),
  • kola se dobře vozí autobusem, obvykle bez jakéhokoli příplatku.

Později jsem v Turecku na kole byl ještě třikrát.

 

Komentáře k této stránce - Cestování po Turecku na diskusním webu najih.cz