Derinkuyu

Největší podzemní město v Kapadokii leží pod městečkem Derinkuyu, asi 30 km jižně od Nevšehiru a od hlavních turistických cílů Kapadokie v okolí Goreme. Do Derinkuyu se dá dostat autobusem z Nevšehiru.

Podzemní město

Hlavní místní atrakcí je samozřejmě podzemní město. Shora vypadá jenom jako nenápadný domeček uprostřed náměstí. Vstupné se v roce 2014 vyšplhalo na 15 TL (připoměla mi to fotografie pokladny), což je asi 150 Kč, ale za tu srandu vstupné rozhodně stojí. Po průchodu turniketem můžete v jeskyních volně chodit a dělat, co chcete (což my jsme dělali).

Materiál, ve kterém jsou chodby vykutány, je sopečný tuf. Je to tatáž hornina, ve které vznikají tak malebné tvary skal v okolí Goreme. Tady v Derinkuyu nebyl ale potok, který by vymlel údolí, takže tuf v obrovském bloku leží v rovině. A do něj se dá dobře kutat. Nehroutí se a drží tvar.

4000 let staré

Ono se úplně neví, jak jsou ty chodby staré. Psali o nich už starověcí autoři. Prý když přijeli nájezdníci, tak obyvatelé sešli z povrchu do podzemí a zabouchli za sebou. Útočníci si je v jeskyních hledat netroufli, protože tam byly pasti a mohli by přijít o kejhák ze zálohy. Kromě toho mají jeskyně speciální kulaté dveře, které se ovládají z boční slepé chodby. Když je kámen ve tvaru plochého válce z boční chodby navalen do hlavní chodby, hlavní chodba je tím zavřena. Říká se, že se do podzemí v čase ohrožení vešlo až 20 tisíc lidí. Měli prý i rozdělené místosti podle svého společenského významu.

Já považuji za zřejmé, že se podzemní město budovalo postupně. Napřed horní patra, pak se prohryzávali níže a níže.

Není tu jenom jedna jeskyně. Podzemí v Derinkuyu je dohromady dlouhé prý 20 km (se zatáčkami), což mi přijde přehnané, ale možná ne moc. Jediný oficiální vchod je ten turistický, ale přijde mi logické, že občas někdo bude mít vchod u sebe na zahrádce. Pro turisty je totiž zpřístupněna pouze část podzemí. A já bych dodal, že pravděpodobně ta menší.

5 poschodí

Podzemní město je soustava chodeb vytesaných v podloží. Chodby se vyskytují v jednotlivých patrech oddělených schody a šikmými chodbami. Někde jsou mříže a mřížové podlahy nebo můstky, po kterých se přechází přes spodnější patro.

Část zpřístupněná pro turisty má celkem jednoduchý scénář. Po jedné elektricky osvětlené cestě se postupně dostáváte níže a níže. Pak dojdete do mínus pátého patra, odkud se po téže cestě vracíte. Ve čtvrtém a druhém patře se dá udělat kolečko. Místy jsou slepé odbočky a kulaté dveře. Asi největší vzrůšo potká toho, kdo se musí v nejužším místě vyhýbat tlustým Ruskám, které už chtějí jít ze dna nahoru. Zajímavé jsou také větrací šachty, kterými dnes vedou kabely. Občas informační tabulky.

Nepřístupná část

Při podrobném průzkumu 4 "podlaží" jsme našli dvě místa, kde chodby pokračovaly někam dál, ale už bez turistického osvětlení. Jednak to byla zdánlivě slepá strmá chodba zavalená kulatým kamenem, který se ale dal podplazit. Na jiném místě prostě začínala tmavá chodba. Dobře vybaveni čelovkami jsme se ve dvojici pustili do tajemných částí. Nemůžu tvrdit, že až tam půjde někdo po nás, že tyhle normálně nepřístupné části objeví, ale možná ano.

Postupně jsme se dostávali dál a dál. Ačkoli se některé místnosti a chodby zdály složité, ve skutečnosti jsme nikdy neměli moc velkou volbu, kam se vydat dál. Kromě běžných chodeb jsme nacházeli i různé odpadky (ale ne moc), pobořenou suť, další válcové dveře a neúspěšné pokusy o zazdění některých chodeb a průchodů. V jednu chvíli, kdy se chodba změnila v něco jako plazivku jsem vyměknul a zavelel k návratu. Kdyby na nás zbytek našich kamarádů nečekal nahoře, tak bych to asi prozkoumal víc do hloubky (doslova), ale jak jsme do té temné části chodeb neplánovali jít, nebyli jsme si jisti, jestli o nás nebudou mít strach. Můj soukromý odhad je ten, že jsme takhle mohli objevovat dvě až tři hodiny. Turecký personál pokladny by se o nás určitě nebál, protože oni přesný přehled nemají. Jediné, na co je třeba dát při průzkumu pozor, jsou zavírací hodiny. Před zavíráním Turci procházejí osvětlené části a sbírají zapomenuté turisty, ale nečekal bych, že se budou plazit do částí temných. Takže průzkum neoficiální části doporučuji zahájit nejméně dvě a raději čtyři hodiny před zavíračkou.

Zázemí

Jestli je v Derinkuyu nějaké ubytování, to nevím. Ale odhaduji, že ano, protože je tu turistů dostatek. V nouzi by se v dešti dalo přespat v podloubí baziliky. Několik prodejen potravin, pár provozoven a opraváren, jedna jídelna. Prostě takové normální turecké městečko s malinko vyššími cenami kvůli turistům. V Derinkuyu je ještě zajímavá docela velká křesťanská bazilika, dnes zavřená a nepřístupná.

Doprava

Do Derinkuyu jezdí pravidelné autobusy z Nevšehiru a z Nigde. Na jiná místa se dá jet jenom taxíkem (stojí na parkovišti u pokladny do podzemí). My jsme směrem na Güzelyurt odjeli na dvě party stopem.

derinkuyu-50583-nepristupnoderinkuyu-50586derinkuyu-50589-kasaderinkuyu-5188derinkuyu-5196-stopem

derinkuyu-50543-basilikaderinkuyu-50546derinkuyu-50548-kolo-dverederinkuyu-50553derinkuyu-50554derinkuyu-50568