Diyarbakir

Diyarbakir (čti [Dijarbakir]) v jihovýchodním Turecku je považován za kurdskou metropoli, protože tu v minulosti měly sídlo různé kurdské odbojové organizace. Spojovat si Diyarbakir s nepokoji nebo dokonce s násilím by ale byl špatný dojem. Město samotné je velmi útulné, přátelské a nesmírně pozoruhodné. Evropští turisté do do Diyarbakiru moc nevydávají, takže se tu dá potkat spousta neprozkoumaného.

Za vidění v Diyarbakiru stojí:

  • křesťanské kostely různých vyznání
  • mešity
  • trhy
  • zvláštní areál obklopený hradbami, nazývaný "hrad",
  • a hlavně hradby.

Diyarbakirské černé hradby jsou postaveny z jakéhosi sopečného kamene, který se trochu podobá čediči. Hradby jsou obrovské, jsou podobně dlouhé jako hradby Istanbulské, leč zachovalejší. Základy pocházejí ze 3. století (římské), konečná pozice hradeb pochází z vrcholného středověku, do současné podoby byly postaveny za Seldžuků. Diyarbakir své jméno tuším odvozuje z arabštiny, kde to znamená něco jako černé hradby. Předtím se město jmenovalo jinak.

Kolem předměstí i starého města Diyarbakiru protéká řeka Tigris, zde ještě mladá, mírná a nazývaná Dicle ([Didžle]). U řeky se pěstuje všechno možné, prý nejproslulejší jsou melouny. Já jsem se v Diyarbakiru přežral jahod. Přes Tigris vede starý most On Gözlü Köprüsü (desetioký), vzdálený od města asi 3 km na jih. Dá se to dojít pěšky, je to trochu delší procházka, jezdí tam taxíky.

Na prozkoumání městského centra to chce obětovat nejméně půlden. Obzvláště doporučuju procházku po hradbách. Jsou dlouhé přes 5 km, ve většině jsou zachovalé, místy restaurované a jsou na nich dlouhé úseky, po kterých se dá chodit. Čtyři historické brány, desítky strážních věží. Zejména v okolí jižní brány jsou hradby hezky restaurované a nacházejí se v nich dokonce kulturní sály. Některé úseky chybějí (zejm. na východě a kousky na severu), jinak jsou hradby kompletní.

Hrad (Kale) v severovýchodním rohu hradeb se nazývá Hamidie a je to vlastně jenom kopec (armádní bunkřík) s lesíkem a mešita. Okolní budovy jsou ponuré, park neudržovaný. Byl jsem tam večer a bylo to dost zvláštní. Možno vynechat. Hradby jižně od "hradu" se dají projít po hřebeni. Je na nich vidět, že jsou obráceny proti městu, nikoli proti okolí.

Centrum starého města, čarši, je tvořeno křižovatkou a malým náměstím. Nedostane se sem moc aut, takže je to tu fajn. K náměstíčku přiléhá velká mešita (Ulu Cami) a někdejší bazar Hasanpaşa Han (hán je něco jako karavanseray, ale víc zaměřený na místní poptávku). Dnes je v hánu několik restaurací. V okolních domech a průchodech je spousta krámků a nějaké bazary.

Turistické informační středisko s několika mapkami se nachází v jihozápadní "čtvrti" starého města, myslím že někde u mešity Behram Paşa. Našel jsem to tam čirou náhodou.

Určitě stojí za to vydat se na objevování kostelů. V Diyarbakiru dříve žilo mnohem více křesťanů než dnes (teď je jich tam fakt málo), odešli po první světové válce, vlastně byli vyhnáni po ukončení francouzské okupace okolního území. Je tu přinejmenším kostel evangelický (zvláštní a nepřístupný), kostel arménský i kostel syrské církve. Tento "syrský" kostel Marie Anny mi přišel asi nejzajímavější. Leží také v jihozápadní části starého města. Liturgický jazyk je zde aramejština (jazyk, kterým mluvil např. Ježíš). Všechny kostely vypadají hodně jinak než u nás. Zde jde vždy o dvůr obehnaný vysokými zdmi nebo dokonce ostnatým drátem. Teprve ve dvoře je vlastní stavba kostela, často i se zahrádkou, farou a dalšími stavbami.

V Diyarbakiru jsem měl problém pouze s všudypřítomnými okounícími dětmi, které na každého turistu volají různé věci a žebrají peníze. V Diyarbakiru je (jako všude v Turecku) velmi bezpečno. Přesto mě večer místní upozornili, abych se nepohyboval v setmělých uličkách, že to prý není pro turistu zcela bezpečné.

Ubytování

Ubytování se v Diyarbakiru nejlépe hledá v okolí severní brány starého města, na ulici İnönü Bulvarı, kolem křižovatky u mešity Nebi Cami. Ve zdejších uličkách je přibližně 30 levných hotelů srovnatelné kvality, ve kterých se dá uhádat jednolůžkový pokoj za 25 TL a dvoulůžkový by byl pod 40 TL. Z okolí Nebi Cami také odjíždí většina dolmušů na předměstí a k autobusovému nádraží. Nedaleko je také diyarbakirský "hrad", takže ubytovat se někde tady je dobrý nápad.

Předměstí Diyarbakiru jsou velmi rozsáhlá. Nacházejí se překvapivě pouze jedním směrem od starého města, totiž na severozápad. Město je živé, moderní, plné obchodů, parků a aut. Leckteré východoevropské město by mohlo závidět. Asi 85 % procent populace tvoří Kurdové, zbytek Turci a jiné národnosti.

Doprava

Autobusové nádraží v Diyarbakiru leží kdesi na severozápadním předměstí. Dolmuš z autobusáku do centra jede pravidelně. Nemají tu nic jako klasický servis bus a nefunguje ani klasické pojmenování městského "šehir merkezi" nebo "čarši". Místo toho vás v Diyarbakiru dolmuš z autobusáku sveze k "ofisu", kterýžto ofis je asi právě někde kolem výše zmíněné Nebi Cami. Dolmuš stojí 1 Tl.

V Diyarbakiru je také letiště, které jsem si vyzkoušel. Létají tu pravidelné linky každý den do Istanbulu a Ankary, něco málo do Německa a pár spojů týdně do dalších tureckých města (Antalya, Izmir). Na letiště se dá dostat taktéž od zastávky "ofis" u severní hradební věže zvláštním letištním spojem. Jezdí nepravidelně (ale možná každou hodinu) z nenápadného stání (nutno se doptat) a stojí 1,50 Tl. Já jel v 8 ráno a od starého města jsem byl v busu sám, teprve na předměstí přistoupili další lidé. Letiště má kód DIY.