Zonguldak je velké průmyslové město na tureckém pobřeží Černého moře, asi 50 km východně od Ereğli. Je to hlavní město stejnojmenné provincie a nejvýznamnější centrum těžby černého uhlí v Turecku. Leží v úzkých údolích mezi strmými kopci, které padají přímo do moře.
Zonguldak není moc hezký. Je tu velký průmyslový přístav, staré továrny, důlní zařízení, železnice a spousta novějších domů namačkaných ve svazích. Ale právě tím mě město zaujalo. Je na něm vidět průmyslová minulost, kterou už v mnoha jiných městech odstranili nebo přestavěli.
Já jsem do Zonguldaku přijel hlavně proto, že je to dopravní uzel. Prošel jsem se po městě, prohlédl si zbytky průmyslových zařízení a pokračoval dál vlakem. Zonguldak určitě není místo, kam bych doporučoval jet na dovolenou. Ale jako zastávka na cestě je fajn.
Na rozdíl od většiny měst na černomořském pobřeží nemá Zonguldak významnou antickou historii. Je to v podstatě nové město, které vzniklo v 19. století kvůli těžbě uhlí.
Turci říkají, že zdejší ložiska černého uhlí objevil roku 1829 muž jménem Uzun Mehmet. Pravidelná těžba začala roku 1848. V oblasti podnikaly britské, francouzské a další zahraniční společnosti. Vznikaly doly, železnice, překladiště a přístav, odkud se uhlí odváželo loděmi.
Za první světové války a po ní měl Zonguldak strategický význam. V letech 1919 až 1920 byl obsazen francouzskými vojáky (viz historii lodi Adamar v Eregli). Později byly uhelné doly zestátněny. Těžba postupně klesala, ale úplně neskončila. Dodnes ji zajišťuje státní podnik Türkiye Taşkömürü Kurumu, zkráceně TTK.
V Zonguldaku jsou dodnes vidět staré těžní věže, dopravníky, železniční vlečky a pozůstatky průmyslových budov. U přístavu stála také velká centrální úpravna uhlí, turecky Lavuar, otevřená v roce 1957. Část zařízení byla zbourána, dochované konstrukce se postupně upravují jako průmyslová památka a veřejný prostor. Až to bude, bude to zajímavé, protože teď jsem udělal jen pár fotek přes plot.
Asi nejzajímavější je samotná průmyslová zástavba, přístav a železnice. Město se rozkládá v několika údolích a z vyšších ulic jsou výhledy na přístav, moře a další domy na protějších svazích.
V Zonguldaku je také hornické muzeum Zonguldak Maden Müzesi, otevřené v roce 2016. Jsou tu staré důlní stroje, nástroje, fotografie, modely dolů a expozice o historii těžby. Součástí areálu je bývalá výcviková štola, kde se předvádí práce pod zemí.
Trochu jiná je čtvrť Fener na skalnatém výběžku nad přístavem. Na konci 19. století ji postavila francouzská těžební společnost jako obytnou čtvrť pro své zaměstnance. Zachovaly se tu starší domy se zahradami a také maják z roku 1908. Čtvrť je dnes památkově chráněná.
Další zajímavostí je pomník Uzuna Mehmeta, legendárního objevitele zdejšího uhlí. Stojí na vyvýšeném místě nad městem. V širším okolí jsou také staré důlní areály, například v Kozlu a Üzülmezu.
Zonguldak není plážové letovisko, ale koupat se tu dá. Asi 3 km od centra je malá písečná pláž Kapuz Plajı, sevřená mezi skalnatými svahy. Viděl jsem ji z vlaku. Má přibližně 180 metrů a v létě funguje jako vybavená městská pláž. Další menší pláže jsou Orta Kapuz a Tersane.
Černé moře tu bývá chladnější a při větru mohou být nebezpečné vlny. V samotném přístavu se samozřejmě nekoupe.
Zonguldak je důležitý dopravní uzel. Po silnici sem jezdí autobusy z Istanbulu, Ankary i okolních měst. Na západ leží Ereğli, na východ Amasra a Bartın. Doprava podél pobřeží je převážně autobusová.
Zajímavější je železnice. Zonguldak je konečnou stanicí trati, která vede nejprve podél Černého moře přes Kilimli a Filyos a potom údolím řeky Filyos do vnitrozemí přes Gökçebey až do Karabüku. Trať byla dokončena v roce 1937 hlavně kvůli dopravě uhlí a spojení přístavu s průmyslovými oblastmi ve vnitrozemí.
Jezdí tu regionální osobní vlaky, které zastavují i v malých vesnicích. Vlak je docela dobrá možnost, jak pokračovat ze Zonguldaku dál na východ a do vnitrozemí. Směrem na Ereğli a Istanbul železnice nepokračuje.
Nejbližší letiště je Zonguldak-Çaycuma, asi 50 km od města. Má jen omezený počet spojů.