Ereğli (Karadeniz Ereğli)
Čte se to [Erejli]. Ereğli je poměrně velké turecké město na pobřeží Černého moře mezi Akçakocou a Zonguldakem. Oficiálně se jmenuje Karadeniz Ereğli, tedy Černomořské Ereğli, aby se odlišilo od jiných tureckých měst stejného jména (viz níže). Eregli přístavní a průmyslové město, ale zároveň má moc hezké centrum a hlavně krásnou pobřežní promenádu.
Město stojí ve velkém zálivu obklopeném zelenými kopci. Zástavba je dost moderní, převládají činžáky, obchody a běžný turecký městský život. Ereğli není klasické turistické letovisko. Největším průmyslovým podnikem je obrovská ocelárna Erdemir, která funguje od roku 1965 a patří k největším hutním podnikům Turecka. Přesto je centrum města docela příjemné, i když je tu dost aut.
Do Ereğli jsem přijel stopem z Akçakocy, což je asi 40 km západně. Ubytoval jsem se v hotelu nedaleko hlavní křižovatky a město jsem si prošel pěšky. Nejvíc se mi líbilo nábřeží a muzejní loď Alemdar.
Pobřežní promenáda
Asi nejhezčí část Ereğli je dlouhá promenáda podél moře. Je tu široké nábřeží, parky, stromy, lavičky, kavárny a restaurace. Na několika místech jsou sochy a různé pomníky. Dá se tu chodit docela dlouho a pořád je na co koukat. Na jedné straně moře s přístavem, na druhé straně město a zelené parky.
Poblíž nábřeží je také starý rybářský přístav Bozhane. Kolem něj jsou restaurace a starší zástavba. Nábřeží je hezky upravené a zdá se, že ho místní opravdu hodně používají k procházkám a posezení. Na rozdíl od mnoha jiných tureckých pobřežních měst tu pobřeží není zabrané hotely ani přístavními sklady. Aspoň v centrální části.
Na promenádě stojí také nejzajímavější památka města, velká muzejní loď Gazi Alemdar.
Muzejní loď Gazi Alemdar
Gazi Alemdar je historická loď vystavená přímo na nábřeží. Je to parník, respektive záchranný remorkér, který se proslavil během turecké války za nezávislost v roce 1921. Dnes je z něj muzeum. Dá se nastoupit na palubu a prohlédnout si také vnitřní prostory s historickou expozicí. Loď je asi 50 metrů dlouhá. V hlavní místnosti běží video patetickým výkladem historie, ale je to rozumně krátké a docela zábavné. Vlastně si už nepamatuju, jestli to bylo anglicky, nebo turecky. Asi turecky s anglickými titulky.
Je zajímavé, že nejde o původní loď, ale o její velmi věrnou rekonstrukci. Originál pocházel z roku 1898 a byl postaven v Dánsku pod jménem Danmark. Za první světové války ho zabavila Osmanská říše a přejmenovala na Alemdar. Po válce loď dál sloužila, později se dostala k soukromým majitelům a nakonec byla v roce 1982 sešrotována. Dnešní rekonstrukce byla dokončena a zpřístupněna jako muzeum v roce 2008. Docela se divím, že se jim za takovou věc chtělo platit. Loď vypadá velmi autenticky, i když teda asi nikdy neplavala.
Historie střetnutí Alemdaru s Francouzi
Příběh Alemdaru je docela pozoruhodný. Po porážce Osmanské říše v první světové válce byl Istanbul pod kontrolou vítězných mocností. V Anatolii mezitím probíhala válka za nezávislost, kterou vedlo turecké národní hnutí kolem Mustafy Kemala. Na severu Turecka bylo potřeba přepravovat zbraně a další materiál po Černém moři, mimo jiné ze sovětského Ruska. Nacionalisté ale neměli dost vhodných lodí.
V lednu 1921 se proto skupina tureckých námořníků rozhodla ukrást z istanbulského přístavu záchranný parník Alemdar. Se sedmičlennou posádkou se jim podařilo proplout Bosporem kolem spojeneckých hlídek. Předstírali, že jedou zachraňovat loď v nouzi. Dopluli do Ereğli, kde se přidali další námořníci a kde doplnili zásoby a uhlí. Plánovali pokračovat do Trabzonu a zapojit se do přepravy vojenského materiálu.
Francouzi, kteří tehdy kontrolovali nedaleký Zonguldak a jeho důležité uhelné doly, se o Alemdaru dozvěděli. Když 27. ledna 1921 vyplul z Ereğli, zadržel ho francouzský ozbrojený hlídkový člun C-80. Francouzi loď odvedli do Zonguldaku, odzbrojili posádku a rozhodli se ji vrátit do Istanbulu. Na palubu nastoupil francouzský velitel Tilly se čtyřmi vojáky a ozbrojený člun plul za nimi jako doprovod.
Turečtí námořníci ale cestou francouzské vojáky překvapili, odzbrojili je a znovu převzali řízení lodi. Potom obrátili Alemdar zpátky do Ereğli. Francouzský člun se je pokusil zastavit a začal střílet. Turečtí námořníci odpovídali palbou z několika ručních zbraní, které získali od zajatých Francouzů.
Když se obě lodě přiblížily k Ereğli, zapojili se do boje také ozbrojení místní obyvatelé. Stříleli z pobřeží a někteří dokonce vypluli proti Francouzům na malých člunech. Francouzský hlídkový člun se nakonec stáhl. Na turecké straně zahynul kormidelník Recep Kahya, kterého zasáhla střela přímo u kormidla. Další námořníci byli zraněni.
Střetnutí trvalo přibližně dvě hodiny a v turecké historii se připomíná jako jediná námořní bitva války za nezávislost. Mělo také diplomatické důsledky. Francouzi požadovali propuštění svých zajatých námořníků, turecká strana zase záruky, že Alemdar nebude znovu zabaven. Nakonec došlo k dohodě a Alemdar později opravdu sloužil k přepravě vojenského materiálu.
Ve starší turecké literatuře se francouzský člun označuje jako C-27. Novější historický výzkum podle francouzských archivů ale zjistil, že šlo o člun C-80.
Dnes je Alemdar jedním z hlavních symbolů města. Muzeum je pěkně
udělané a podle mě stojí za návštěvu, i když člověka turecké
vojenské dějiny jinak příliš nezajímají. Vstup je zadarmo a stačí
prostě přijít k lodi a vyjít po schodech. Podle městských informací
bývá otevřeno kromě pondělí od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin, ale já
jsem žádnou polední přestávku nezaznamenal. 
Jeskyně Cehennemağzı
Další známou památkou Ereğli jsou jeskyně Cehennemağzı Mağaraları, tedy zhruba "Jeskyně u ústí pekla". Trochu na sever od centra ve čtvrti İnönü nedaleko centra města. Já jsem k jeskyním došel pěšky.
Jsou to vlastně tři jeskyně vedle sebe. Nejsou nijak obrovské a mně osobně nepřišly příliš zajímavé. Jejich hlavní význam ale spočívá v napojení na řeckou mytologii.
Antické Ereğli se jmenovalo Herakleia Pontiké, tedy Herakleovo město u Černého moře. Podle místní antické tradice právě v těchto jeskyních sestoupil hrdina Herakles, známější jako Herkules, do podsvětí. Jeho posledním, dvanáctým úkolem bylo přivést z podsvětí tříhlavého psa Kerbera, který hlídal říši mrtvých. Jeskyně měly být jedním ze vstupů do Hádovy říše.
Historicky nejzajímavější je první jeskyně, která sloužila jako raně křesťanský kostel. Zachovaly se v ní zbytky mozaikové podlahy s geometrickými a rostlinnými motivy, kamenné sloupy a apsida. Jeskyně byla částečně upravena lidskou rukou. Křesťané ji používali k bohoslužbám. Údajně už v době, kdy bylo jejich náboženství v Římské říši zakázané, což ale taky klidně třeba kecaj.
Druhá jeskyně je spojená hlavně s legendou o Heraklovi. Třetí, Ayazma, má miniaturní podzemní jezírko, spíš louži v kameni. Název Ayazma pochází z řeckého označení posvátné vody.
Jeskyně se dají projít poměrně rychle. Kdo čekáte velké krápníkové jeskyně, budete asi zklamaní. Jedna z jeskyní byla nepřístupná, už nevím, která. Do areálu, což je takové údolí, se při příchodu zespoda platí drobné vstupné. Shora lze přijít úplně bezplatně. Místní si přes údolí zkracují cestu běžně.
Historie a další památky Ereğli
Antická Herakleia Pontiké byla důležitým řeckým městem na Černém moři. Založili ji řečtí kolonisté v 6. století před naším letopočtem. Dobrý přístav a obchod s ostatními řeckými osadami na černomořském pobřeží. Později patřilo Římanům a Byzantincům. Ze jména Herakleia se postupně vyvinulo turecké Ereğli.
Z antického města se moc nezachovalo. V kopcích nad starým centrem jsou zbytky hradu a hradeb. Hrad je docela vysoko. Další památky jsou roztroušené mezi novějšími domy.
Za návštěvu by mohlo stát malé archeologické muzeum v historickém domě Halil Paşa Konağı z konce 19. století. Vystavují se tu nálezy z antické Herakleie a okolí, včetně keramiky, soch, mincí a dalších předmětů. Samotný dům je zajímavý tím, že při jeho stavbě byly použity také kameny ze starších římských staveb, což je tady asi klasika.
Ve městě rostou také velmi staré platany, kterým se říká Fetih Çınarları, tedy platany dobytí. Podle místní tradice je nechal vysadit sultán Mehmed II. na připomínku dobytí Istanbulu. Některé mají být staré více než 550 let. Jsou kolem nich upravená místa k posezení.
Místní specialitou jsou jahody Osmanlı çileği, doslova osmanské jahody. Jde o velmi aromatickou a poměrně choulostivou odrůdu, která se tu tradičně pěstuje. Sezóna je hlavně v květnu a červnu.
Koupání v Ereğli
Ačkoli je Ereğli přímo u Černého moře, není to typické koupací letovisko. Centrum má především přístav a upravené nábřeží. Promenáda je výborná na procházky, ale ke koupání se moc nehodí.
Na pláže je lepší vyrazit kousek za město. Nejznámější jsou městské pláže Sevgi a Barış. Jsou písečné, mají převlékárny, sprchy, lehátka a v sezóně také plavčíky. Město tu provozuje i aquapark s bazénem a skluzavkami. Pláže získaly ocenění Modrá vlajka za kvalitu vody a vybavení.
Na pláži Sevgi býval vstup zdarma. Na Barış se platí za vybavení pláže. Provoz je sezónní, zpravidla od začátku léta do září. Další možnosti koupání jsou na menších plážích Köseağzı a na pobřeží směrem k Akçakoce, ale bývá tam nouze o parkování.
Je potřeba počítat s tím, že Černé moře může mít velké vlny a voda není tak teplá jako na jižním pobřeží Turecka. Na některých plážích se při špatném počasí koupání zakazuje. Na plážovou dovolenou bych si Ereğli nevybral, ale na občasné koupání je to použitelné.
Ubytování v Ereğli
V Ereğli je dost hotelů různých kategorií, protože jde o normální velké město, kam se jezdí nejen na dovolenou, ale také obchodně a pracovně. Hodně ubytování je v centru kolem hlavních ulic a křižovatek. Jsou tu taky dražší hotely s výhledem na moře.
Já jsem bydlel v jednom z menších hotelů blízko hlavní křižovatky. Výhodou takového ubytování je, že je blízko obchodům, restauracím i městské dopravě. K nábřeží se dá většinou pohodlně dojít.
Kdo chce hezčí ubytování, může hledat hotely s výhledem na záliv. Na rozdíl od menších přímořských městeček tu není nutné bydlet přímo u moře. Ereğli má normální městské služby a centrum je dobře použitelné i pro cestovatele bez auta.
Doprava do Ereğli
Do Ereğli se nejlépe dostanete autobusem nebo autem. Město leží na silnici D010 vedoucí podél Černého moře. Na západě je přibližně 40 km vzdálená Akçakoca, na východě asi 50 km vzdálený Zonguldak. Mezi městy jezdí autobusy a menší místní spoje.
Já jsem z Akçakocy přijel stopem. Cesta vede přes Alaplı. Úplně dobře se mi tu nestopovalo. Čekal jsem asi hodinu, což byl můj nejhorší stop desetiletí. Bankovní úředník, který mě vzal, říkal, že by to mohlo být kvůli nějakým nedávným incidentům, ale taky to mohlo být pokročilou hodinou. Podrobnosti toho údajného nebezpečí jsem nepochopil. Potom z Eregli do Zonguldaku už se mi stopovalo dobře, ale v půlce cesty jsem stopnul placený minibus.
Do Ereğli jezdí dálkové autobusy z Istanbulu a Ankary. Z Istanbulu trvá cesta obvykle asi 5 až 6 hodin, z Ankary kolem 4 až 5 hodin. Časté spojení je také se Zonguldakem, kam se jede přibližně hodinu.
Železnice do Ereğli nevede, nejbližší železniční spojení je v Zonguldaku. Po samotném Ereğli se dá dobře pohybovat pěšky, i když město je kopcovité a některé čtvrti leží poměrně vysoko nad mořem. Jezdí tu také městské autobusy.
Okolí Ereğli
Asi 40 km na západ leží Akçakoca, menší přímořské město s hezkým nábřežím a plážemi. Přes Alaplı k ní vede hlavní pobřežní silnice.
Směrem na východ je město Zonguldak, centrum tureckého černomořského hornictví. Je tak ošklivé, až je zajímavé. Cestou jsou zelené kopce, menší vesnice a výhledy na pobřeží. Zajímavá je vesnice Kandilli, kde se zachovaly části historického zařízení pro dopravu uhlí z dolů k pobřeží, včetně staré kolejové svážnice.
Kousek za městem Eregli jsou také menší pláže, například Köseağzı, kam se jezdí koupat nebo na piknik. V širším okolí je hodně zelených kopců, lesů a malých potoků. Tahle část Turecka je úplně jiná než vyprahlé jižní pobřeží.
Ereğli bych doporučil hlavně jako zastávku při cestování podél Černého moře. Město není nijak zvlášť turistické, ale má příjemné nábřeží, zajímavou historii a několik památek, které stojí za vidění. Na prohlídku centra a jeskyní stačí jeden den, ale určitě se tu dá strávit i příjemný večer a přespat.
Eregli v Anatolii
Úplně stejně se jmenuje větší město uprostřed Anatolie v Kapadokii, na křižovatce hlavních silnic: Ereğli. Paradoxně je asi větší než Eregli na černomořském pobřeží, které je ale známější.
Eregli v Kapadokii
