Pamukkale

Velmi navštěvovaná turistická atrakce v jihozápadním Turecku. Velmi horké prameny s rozpuštěným uhličitanem vápenatým stékají po svahu a jak chladnou, vznikají tam všude travertinová jezírka. Nad travertinovým svahem jsou zříceniny starého římského města Hieralipole s velkým amfiteátrem a nekropolí. Travertinový svah je velmi zasažen přemírou turistů a necitlivými betonářskými zásahy činorodých Turků, ale i tak to asi stojí za vidění. Podruhé tam ale nepojedu.

Areál Pamukkale

Oblast travertinových teras je relativně velká. Na délku (po vrstevnici) měří asi 2 km, dolů po svahu je dlouhá až půl kilometru, výška svahu asi 150 metrů. Další půlkilometr nahoru se nachází oblast antických rozvalin. Všechny terasy a vykopávky jsou oplocené ve velkém areálu, do kterého se platí vstupné 20 TL (v roce 2010). To je docela dost, ale všichni to samozřejmě zaplatí, když už jsou tady. Lístek platí pouze jeden den.

Jestli má vysoká cena vstupného regulovat turistickou návštěvnost, tak se to stejně nedaří. Lidí mraky. Do areálu jsou tři vstupy s turnikety. Severním a jihovýchodním vstupem přijíždějí autobusové výpravy. Jihozápadní vchod od vesnice je jenom pro pěší a vede přímo na cestu přes největší travertinový svah.

Travertinové terasy

Travertin je vápencová hornina vznikající usazováním v oblastech pramenů nasycených hydrogen uhličitanem vápenatým (Ca(CHO3)2), který se sráží jako uhličitan vápenatý (CaCO3). Například v Čechách je hodně travertinu v okolí Berouna, ten je ale hodně starý. Kdybyste u nás chtěli vidět usazování travertinu, musíte na Kodu u Srbska nebo k Cikánskému dolíku na Slánsku.

V Pamukkale je zajímavé, že jsou prameny velmi horké, takže se toho usazuje hodně. Prameny vyvěrají nahoře ve svahu a stékají do údolí. Jak přitom voda chladne, ve vodě se stráží uhličitan vápenatý (a jiné příměsi) a usazuje se. V Pamukkale jsou vidět všechny fáze: jak horká voda, tak suspenze vody a vápence a nakonec i pomalé usazování částeček na travertinové podloží. Při tom usazování vznikají takové rybníčky -- kaskády, terasy. Rybníček je plný vody, která chladne, a tak se v ní sráží vápenec. Ten ve formě suspenze vyplňuje celý rybníček. Odtékající voda přetéká přes okraj rybníčku. Když stéká pomalu, tak právě na místech přepadu ještě více chladne a zároveň zachytává částečky suspenze. Na okraji rybníčku se tedy usazuje travertinu nejvíc, což rybníčku zvyšuje hráz.

Naopak pokud voda přitéká moc rychle, nestíhá se to usazovat v terasách. Voda ze svahu na tom místě pak stéká proudem a tvoří cosi, co mi připomíná krápník.

V minulosti se také stalo, že se některé terasy protrhly. V té hlavní oblasti to moc vidět není, ale kdo se vydá po hraně svahu na sever, objeví o kus dál staré protržené terasy. Některé jsou obrovské, největší odhaduji na 100 metrů. Jak se terasa může protrhnout, to nevím. Ale je evidentní, že je to vlastně jenom křehká skořápka nesoucí spoustu vody. Travertin totiž přirůstá pouze na okraji. Suspenze na dně rybníčku se podle mého názoru neusazuje. Usazuje se a tuhne pouze tam, kde voda chladne, tedy na krajích.

Umělé zásahy do teras

Terasy v Pamukkale určitě za vidění stojí. Jsou krásně bílé a je to príma pozorovat. Kdo by ale chtěl vidět nějaké přírodní terasy, má smůlu. I ty terasy, které vznikají v místech, kam turisté nesmějí, jsou nepřímo tvořené člověkem. Správci areálu totiž složitě regulují, kam horkou vodu pustí. Přišlo mi evidentní, že některé oblasti teras nechávají přechodně bez vody (těch je většina), zatímco do jiných míst vodu pouštějí. Dělají to pomocí soustavy umělých kanálků rozvedených od pramenů a částečně přírodních kanálů, které vznikají na hřebíncích teras. Už jsem také vysvětlil, že nesmějí nikam pustit vody moc, protože by se jim terasy mohly protrhnout (to je na některých místech vidět). Takže tam mají kanálky a stavidla, se kterými si hrají. Kdyby ale regulovali jenom přítoky vody, bylo by to dobré.

Mnohem horší mi přišly umělé zásahy do teras. Jsou to:

  • vysekávání kanálků v travertinu sbíječkou
  • obrovská přístupová cesta (šířky menší dálnice) vedoucí směrem dolů k vesnici, uměle vytvořená ve svahu
  • betonové bazénky na přístupové cestě, napouštěné vápenatou vodou
  • betonové bazénky ve starších "parkových" oblastech svahu
  • obrovský betonový bazén mezi vesnicí a terasami
  • betonový bazénový areál těsně pod terasami nad vesnicí

Tam se prostě staví ve velkém. Sice jsou terasy v Pamukkale památkou Unesco (ještě spolu s vykopávkami Hierapole), ale na první pohled si ten status Unesco vůbec nezaslouží. Chovají se k tomu jak prasata a obrovské množství vody z vápenatého pramene směřují do svých umělých bazénů. Když jsem přemýšlel, jak je možné, že jim Unesco ten status památky neodebere, tak jsem to zpočátku vůbec nechápal. Teprve později jsem se dozvěděl, že na horní hraně teras ještě donedávna stály jakési hotely. Unesco prý dosáhlo toho, že se tyhle hotely zbouraly. Asi už nemá sílu kecat jim do toho, jak se chovat k travertinu. Resp. Unesco asi nechce vyhrožovat odebráním statutu památky Unesco (jako se to třeba stalo Drážďanám), protože kdyby ten status odebrali, tak Turci asi zase všude kolem postaví hotely.

Jak jsem zmínil, jedním z největších zásahů bylo vysekání obrovské přístupové cesty vinoucí se podél svahu nahoru. Podél "dálnice" potom postavili umělé bazény, ve kterých dovolují lidem koupání. Po téhle cestě se musí chodit naboso, aby se jako travertin nepoškodil. Je to ta cesta vedoucí k jihozápadnímu vstupu, přes který do kopce přichází většina individuálních cestovatelů mířících od vesnice. (Organizované zájezdy po ní nechodí, ti na ni mohou sejít shora.) Tato uměle vysekaná cesta je jediná část teras Pamukkale, na kterou turisté smějí vstoupit. To je dobře, protože ty davy turistů by přírodní terasy rychle zničily. Bazény podél cesty na první pohled vypadají celkem přirozeně, protože se na jejich okrajích také začíná usazovat travertin. Ale "hráz" bazénků je umělý beton. Z určitého úhlu je například vidět, jak ty umělé bazény "zařezávají". Na druhou stranu se takový počin dá pochopit: turisti se vyblbnou v umělých terasách, většinou si nevšimnou, že jsou umělé, a potom tolik nechodí do přírodních kaskád. Ke cti místních strážníků nutno říct, že píšťalkou dost přísně vyhánějí všechny turisty, kterým se zachce vyrazit mimo povolenou cestu. Nahoře na umělé cestě z trubek vytéká ještě hodně horká voda a vysekaným kanálkem (s malými odbočkami do betonových bazénků) teče podél cesty.

Většinu přirozených teras lze vidět jenom z horního parku, vysázeného podél horní hrany teras. Po okraji parku nad okrajem teras vede dřevěný chodník. Místy jsou to opravdu hezké pohledy. Dokonce se to dá vyfotit tak, že to vypadá úplně přírodně a přirozeně (většina lidí se o takové fotky snaží, což dá dost práce). Katalogy cestovek jsou takových fotek plné, ale skutečnou atmosféru Pamukkale nezachycují ani omylem.

Výhledy do kraje

Výhledy dolů jsou úžasné. Jako všude v Turecku na kopci, ale tady si to užije víc lidí, protože na jiné kopce turisté nejezdí. Dole pod horami začíná nížina kolem Denizli.

Mýty o Pamukkale

Na různých webech jsem našel zavádějící údaje. Pokud něco z toho byla pravda v minulosti, v roce 2010 je to jinak.

mýtus realita
do oblasti teras je volný vstup platí se 20 TL
na přírodní jezírka se sice nesmí, ale nikdo to nekontroluje poženou vás z nich svinským krokem za zvuku píšťalky
úžasné přírodní sněhobílé travertinové kaskády vylepšené betonem, kvůli nedostatku vody některé kaskády zašedly
na terasách není žádná voda, protože je svedena do hotelových bazénů není pravda, část vody se už zase pouští na terasy
travertinové terasy jsou obestavěné ošklivými hotely už je na nátlak UNESCO zbořili. Jiné hotely jsou nyní pod terasami.
dá se koupat v přírodních jezírcích jenom v betonových na hlavní umělé cestě nebo v Kleopatřiných lázních

Římské památky - Hierapolis

Nahoře, nad hranou travertinů, je druhá polovina téhož areálu plná římských památek. Jsou jenom z malé části vykopané. Viděl jsem tu:

  • nekropoli plnou extrémně velkých hrobek
  • bránu, věž,
  • akropoli (nic moc),
  • velké římské divadlo trochu výš na kopci,
  • Plutonium, Apollónův chrám a fontánu, což jsou prostě jenom místnosti,
  • a spoustu nevykopaných a tušených základů římských domů.
  • A lázně.

Všechno je to opět rozprostřeno na relativně velkém území, dá se to procházet klidně dvě hodiny. Já jsem si přitom užíval ranního sluníčka a ptáků (asi jiřiček), které hnízdí ve zdejších borových hájích a létají se napít na terasy.

K těm římským památkám:

  • Kdo neznáte římské památky, tak budete příjemně potěšeni, je to príma.
  • Kdo římské památky znáte, tak hm, prostě si je prohlédnete. Prostě římské památky. Skoro nuda.

Asi nejpozoruhodnější je staré divadlo, honosně zvané amfiteátr. Neliší se vůbec nijak od jiných římských divadel, co jich v Turecku jsou možná i desítky. Ale je hezké, veliké a je na něm podle tvaru poznat, že je mladší a římské. Strážníci pečlivě sledují, aby lidé nechodili jinam než na horní stupně hlediště, zbytek je uzavřen (asi kvůli bezpečnosti).

Římské město, které tady stávalo, se jmenovalo Hierapolis. Bylo vyhlášeno svými lázněmi. K léčení se používala právě ta místní horká vápenná voda. Padalo jim to při různých zemětřeseních, proto bylo město s přestávkami opouštěno.

Lázně

Ty Kleopatřiny lázně jsou něco zvláštního. Pravděpodobně nejde o lázně starověké, pouze jsou pravděpodobně vytvořené na stejném místě, kde stály lázně ve starověku. Samostatný oplocený areál má uvnitř zvláštní bazény plné staře vypadajících šutrů, na březích i po dně. Vstupné do toho malého areálu je dalších 25 TL (skoro 300 Kč). Kromě bazénů jsou uvnitř pod stromy lehátka se slunečníky, bary a převlékárny.

Protože se mi nechtělo platit dalších 25 fufňů za nic, tak jsem se dovnitř vetřel v rámci nějaké ruské výpravy. Stejně jsem jenom fotil, do toho bazénu bych nevlezl. Byl úplně narvaný lidmi. Připouštím, že je to bazén zajímavý, ale teda fakt nic pro mě. Narváno, plavat se tam nedá. Skoro bych se v těchhle lázních bál o zdraví, protože jsem si nevšimnul, že by se lidé před vstupem sprchovali. Voda je teplá až horká a pravděpodobně je to voda z těch  místních horkých pramenů. Ale je mi divné, že se tam nikde nesrážel travertin, takže to možná je jenom ohřívaná voda z vodovodu.

Správci této atrakce jsou určitě nesví z toho, jak málo mají v bazénech místa. Když jsou turisté ochotni zaplatit 25 TL za vykoupání, je škoda toho nevyužít, když už se do bazénu nevejdou. Nechci místním správcům křivdit, ale myslím, že hlavně kvůli tomu se staví nový obří bazén v bezprostřední blízkosti pod terasami.

Jméno Pamukkale

V turečtině to jméno znamená bavlněný hrad. Pamuk = bavlna, kale = hrad. To je důvod, proč se ve slově Pamukkale píšou dvě k, to není rozmar. Prostě bavlna-hrad: pamuk-kale.

Hierapols znamená v řečtině svaté město. Svatý Pavel zmiňuje Hierapolis v epištole Koloským.

Ubytování u Pamukkale

Pod terasami je vesnička stejného názvu -- Pamukkale. Vesnička žije plně z turistického ruchu. Myslím, že víc než polovina domů jsou hotýlky. A jak už to bývá, kde je konkurence, tam jsou kvalitní služby a nízké ceny. Šel bych spát ven, ale jednolůžkáč s koupelnou, wifi, bazénem a snídaní tu stál 20 TL, tak jsem se ubytoval v Özbay hotelu. Super. Pozor, byl jsem tu v květnu. V sezóně může být situace jinačí.

Najít ubytování není těžké. Většinou stačí chvíli stát na náměstíčku (ideálně s batohem) a nabídka přijde sama, případně vás i těch pár desítek metrů k hotelu odvezou. Nebo můžete zkusit hledat na blind, jde to bez problémů.

Většina turistů přijíždějících do Pamukkale se tu neubytovává. Přijíždějí autobusy s cestovkami kolem desáté ráno a kolem čtvrté to balí a odjíždějí do svých přímořských letovisek (prakticky do všech, od Alanye přes Antalii po Kuşadasi). Spíše se tu ubytovávají poznávací zájezdy a individuální turisté.

Kromě vesničky Pamukkale je hodně ubytování (i v lepších hotelích) soustředěné v nedaleké vesnici Karahayit, kde jsou také nějaké prameny.

Doprava přes Denizli

Do Pamukkale jezdí velmi pravidelně (i večer) minibus z místního "okresního" města Denizli. Stojí 2 TL. V Pamukkale staví na návsi, odkud je to asi 500 metrů do kopce k začátku teras.

Do Denizli se dá dostat různě, například autobusem z Muğly, Marmaris, Antalye nebo z Izmiru přes Aydin. V Denizli je dokonce letiště s pravidelným spojením do Istanbulu. Pozor, do Denizli už nejezdí vlak z Aydinu, trať je pro osobní dopravu zavřená. Od roku 2014 je prý zase otevřená, ale neumím tuto zprávu potvrdit.

Denizli samotné prý není tak zajímavé, tak jsem jeho prohlídku vynechal. Myslím, že stejně jako ostatní cestovatelé z něj znám jenom autobusové nádraží.

Většina turistů se do Pamukkale dostane se svou cestovkou. České cestovky mají nepříjemný zvyk kombinovat fakultativní výlety (tedy třeba návštěvu Pamukkale) s "prohlídkou" nějaké kobercárny nebo jiné výrobny čehosi na prodej. Chcete-li se vyhnout zážitku, kdy se vám budou marketingově zdatní Turci snažit vnutit zbytečný koberec, zkuste výlet do Pamukkale podniknout raději na vlastní pěst. Tedy pokud po tom ještě po přečtení mých dojmů toužíte.

V okolí Denizli mají být další starořecké zajímavosti: Aphrodisias, Laodikya a Akhan. Nic o nich nevím, kromě toho, že Afrodisias má být prý úžasné místo plné řeckých a římských staveb (včetně chrámu se zachovalým architrávem). Aphrodisias leží u vesničky Geyre asi 30 km západně vzdušnou čarou od Denizli, ale protože je to za horami, tak se musí jet okolo, což dá kilometrů asi 60.


Özbay hotel přímo pod spodním vstupem do areálu


Vstupné 20 TL (asi 230 Kč)


Travertinové terasy zdola


Na jedinou přístupovou cestu je třeba se zout


Zpočátku je masáž nohou příjemná


Spodní jezírko je docela studené


Naděžda (vlevo) ani Ljuba (vpravo) večer čas neměly


Umělým kanálkem voda stéká do spodních umělých bazénů


Turisté oťapávají travertin a fotí


Horní vstup na travertinovou cestu. Zouvání.


Pravděpodobný vzhled starověké Hieralipole


Jeden z přírodnějších umělých kanálů


Tyhle kaskády jsou přírodní. Když jim nevypnou vodu.


Celkový pohled na travertinové terasy


Římské zříceniny přímo nad travertinem


Protržená hrázka travertinového jezírka, dlouhá asi 100 m


Severní park s umělými jezírky také dostává vodu.


Vyschlý kanál už hodně na severu.


Nekropole


bazilika


Brána s trojitým obloukem


Amfiteátr


Strážník už jde vypískat turisty lezoucí mimo bezpečnou oblast


Kleopatřiny lázně, lidé se zouvají


Kleopatřiny lázně. Lidé se koupou.


Park nad terasami


Další celkový pohled na travertinové terasy


Pohled k cestě s umělými jezírky


Megaobří bazén stavěný pod terasami


Turnikety jihozápadní brány areálu


Vesnička Pamukkale, celkem příjemná


Autobusové nádraží v Denizli